Chci ven, a sám

Já jsem tenhle problém začala řešit před dvěma roky.

Na prázdniny jezdíme k babičce a dědovi na vesnici, bydlí v domku se zahradou.

Ve dvou letech chtěl být synek stále venku, ale já musela taky něco doma udělat. Tak jsem ho s velkým sebezapřením začala pouštět samotného. Nejdřív jsem ho snad každých 5 minut kontrolovala, ale když jsem se ujistila, že tam maximálně zlikviduje babičce květenu, uklidnila jsem se.

Další krok nastal o rok později, když zjistil, že jeho stejně starý místní kamarád běhá venku a bez maminy. Hold vesnické maminy to asi berou jinak než my pražské. A synek chtěl samozřejmě taky. Pro mě další stres. Nutila jsem ho, aby se hlásil každou chvíli, neustále jsem obcházela okolí, abych zjistila, kde je a co dělá.

Přitom si jasně vzpomínám, že my jsme v jeho věku byli venku celý den a rodiče nás volali akorát na jídlo.

A pak se situace ještě zhoršila, protože kamarád se jednoho dne objevil na kole. Auta tam sice jezdí minimálně, ale dalo mi to zabrat, než jsem se přestala stresovat.

A letos? Byli jsme u našich zatím jenom na týden. Ráno v devět hodin vypadnul ven, přes celý den byl někde v luftě, viděla jsem ho akorát když měl hlad, žízeň anebo něco nutně potřeboval. Domů chodil v osm, poté co jsem z něho odrhla špínu, doslova padnul vysílením. A ráno nanovo.

Nevím, jestli je to tím, že je synek starší a nabral trochu rozumu, nebo že nemám tolik času přemýšlet nad tím, co kde může vyvádět (přibylo mám 3 měsíční mrně), každopádně mě ten stres nějak přešel.

Fakt se těším na prázdniny.