Univerzální pravidlo neexistuje

Jsem z velkoměsta a nepamatuji se, že bychom jako malé děti chodily se sestrou samy ven, až tak od 10 let, ale pouze samy do školy, na kroužek, něco malého koupit do papírnictví, vyjímečně na hřiště atd. Hlídala nás velice despotická babička a být doma nebo venku sama neexitovalo - 70. léta (cituji babičku: všude číhají úchylové - nejraději mezi rodiči ostatních dětí, doma mohl vzniknout požár, ... až budeš budeš dospělá a budeš se živit sama, dělej si co chceš, ale teď ...) Brrr!
Těžko se mi pak hledalo sebevědomí, neuměla jsem se venku pohybovat sama, ... :-(
Proto jsem u svých dětí věděla, že tohle NIKDY. Zase žijeme ve velkoměstě, chalupu máme u frekventované silnice, atd. Ale přesto se snažím pomaloučku jim svobodu, pocit samostatnosti dávat - ať už je to jít na chvilku na hřiště nebo koupit ve večerce rohlík, nebo obejít blok domů samo z druhé strany ... Dítě, které se umí pohybovat samo, nepanikařit, je oproti ostatním ve výhodě.
(Ale od dvouletého dítka bych se nehla, mohla bych sedět a pít kafe, ale musela bych na něj aspoň po celou dobu vidět ;-) )