Přidat názor k článku Lidský život je lidský život. Tečka.

Petro, pokud si žena bere "pilulku po", bere si ji VŽDY s úmyslem zničit počatý život , bez ohledu na to, jestli je možné ho lékařsky diagnostikovat nebo ne. Je úplně jedno, jestli si pilulku vezme před stykem, po styku nebo tři dny po styku, účinek pilulky je vždycky stejný - nedovolí oplodněnému vajíčku se vyvíjet, respektive vajíčko se zhruba týden (mám pocit, že 5-6 dní) vyvíjí, pak se dostane do dělohy a nemá se v čem zahnízdit. Z tohoto hlediska je naprosto absurdní, že bazíruješ na tom, žes myslela, že ji žena musí užít co nejdřív. Jinak si nedokážu vysvětlit tvou větu Těhotenství dvě hodiny po styku detekovatelné není, a proto tam jsem ještě připouštěla poslední možnost volby... Ale uvědomila jsem si to, že diagnostické metody postupují kupředu a již brzy bude žena třeba minutu po styku vědět, zda je těhotná či ne. Ty věty nedokážu přeložit jinak, než takto: kdyby neexistovala lékařská diagnostika, tak je možné dítě zabít zhruba do 16 týdne, než žena ucítí první pohyby - jasnou známku těhotenství. Do té doby pouze má podezření, že by mohla být těhotná (ani vynechaná menstruace nemusí být známkou těhotenství), takže může udělat veškeré kroky k tomu, aby se pouze domnělého avšak nikoli diagnostikovaného těhotenství zbavila.

Vím, v jaké koleji přemýšlíš, ale znova opakuji - je to vidění tvého ideálního světa, jaký není možný zajistit. Třeba ty píšeš, že kdyby se lidi milovali jen z lásky, zmizelo by sexuální násilí. Petro, víš, že se provádí výzkumy, které ukazují, že mozek násilníka vykazuje oproti mozku "normálního" člověka odlišnosti? Že z těchto výzkumů vznikají předpoklady, že násilí je člověku dáno geneticky, i když se do jisté míry může ovlivnit výchovou? A co s tím? Preventivně každého vyšetřit, a kdo změny na mozku vykáže, tak ho honem izolovat od ostatních, bez ohledu na to, jestli se jako násilník už projevil nebo ne? A navíc - jak si můžeš být jistá, že "tvůj" svět by vyhovoval každému? Pokud si dobře vzpomínám, hlásáš myšlenku jeden muž + jedna žena. Ale uvědomuješ si, že existují kultury, kde je dodneška normální mnohoženství? Jo, z křesťanského pohledu na svět to může vypadat úchylně, z feministického pohledu jako ponižování ženy a já nevím, co všechno by tě ještě mohlo napadnout, ale to nic nemění na tom, že ti lidé vyznávají jiné náboženství a mají jiné zvyky, co se týká manželství, věry či nevěry, jiné názory na to, co je správné a co zlé. Kde bereš tu jistotu, že pravdu máme my a ne oni?

A jaká je paralela mezi uspokojováním a násilím? Já jako matka uspokojuji citové potřeby dítěte - kdybych to neudělala, dítě by bylo citově nevyrovnané a byla by tu větší pravděpodobnost, že se dostane na zcestí. A mimochodem, společně s citovými potřebami uspokojuji i jeho tělesné potřeby - hlazení, pusinkování, mazlení se... Tím přece uspokuji jeho "sexuální" potřeby. Fakt, tu paralelu opravdu nechápu. Ostatně, osobně mi přijde mnohem lepší, když třeba pedofil své sexuální potřeby si uspokojí svépomocí, než aby vyhledával lásku mého dítěte. Ano, vím, že budeš namítat, že takový člověk by neměl své potřeby uspokojovat vůbec. Ale proč, když to udělá tak, že tím nikomu neublíží? Psycholog by ti řekl, že podstatně větší riziko násilí vychází od lidí, kteří své potřeby (je jedno jestli fyzické nebo citové) uspokojeny nemají - a uspokojují je tedy násilím páchaným na ostatních-, než od těch, kteří si je dokáží sami uspokojit.

A fanatismus? Když jsem se seznámila s manželem, šokovalo mě, že na vandry s sebou vozí pistoli. Nelíbilo se mi to, zlobila jsem se kvůli tomu, neuznávala jsem ani použití pistole v sebeobraně - nikdy přece nemůžu předem říct, jestli mě chce někdo opravdu zabít, nebo jenom zastrašit. Manžel (tehdy ještě přítel) mě vždycky nechal vyhysterčit, potom klidně prohlásil, že on byl svědkem zabití a nerad by dopadl stejně, takže pistoli s klidným svědomím použije. Tečka, konec debaty. Loni na podzim, několik let po našem seznámení, jsem byla na dovolené v místě, kde mají spoustu starých (komunistických a krátce porevolučních) časopisů. V jednom z těch porevolučních byl článek, který bych normálně ani nečetla, ale něco mě při listování zarazilo. Ten článek byl přesně o tom, co prožil můj manžel. To "zabití" byla brutální vražda, a ne jen tak ledakoho, ale manželova staršího kamaráda a spolupracovníka, člověka kterého si ostatní vážili m.j, pro jeho dobrotu. Nezměnilo to můj názor na použití zbraně, ale změnilo to můj pohled na manžela. Kdyby někoho zabil, tak - ač bych s tím třeba vnitřně nesouhlasila - stála bych při něm, i kdyby se v průběhu vyšetřování ukázalo, že onen násilník je nezletilý a nefunkční zbraň použil pouze k většímu dojmu . Víš, a ty děláš přesně to samé, co já dělala na začátku vztahu - máš svoji pravdu a všechny, co s ní nesouhlasí, okamžitě odsuzuješ, aniž bys měla jejich zkušenosti. A to já považuji za fanatismus.

A k tomu umírajícímu dítěti - neřekla jsem, že bych to nedělala s láskou. Jenom bych těžko mohla být naplněná štěstím, že porodím dítě, které hned umře - a vůbec nevím, jestli lehce a bezbolestně, nebo s bolestí. Kolik ty jsi vlastně viděla umírajích dětí? Kolik jsi viděla dětí, které bojují o svůj život např. v důsledku akutního nedostatku kyslíku? (což je u novorozence, o kterém je řeč, docela pravděpodobné) Tebe pohled na ně naplňoval štěstím??? Ty bys byla šťastná, že takový osud můžeš dopřát svému dítěti???? Celé těhotenství by ses na ten okamžik těšila a byla naplněná štěstím?????

S.