Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Ve službě

Milá Šárko,
do jisté míry vás chápu, do jisté míry mě děsíte. Ne svými postoji k té kolegyni, ale tím, jak automaticky oddělujete dvě kategorie - já, moje práce a rodina (jejíž životní úroveň nesmím ohrozit), moje děti (péči o něž jsem vždy zvládla) a na druhé straně ty ostatní, jimž asi o životní úroveň nejde a které si péči o děti nedokážou zařídit tak, aby mohly i pracovat. Už se tady nad tím někdo pozastavoval, ale já prostě musím taky. Brr!!! Když to tak čtu, poplácávám sama sebe po rameni, jak jsem dobře udělala, že ve chvíli, kdy jsem se rozhodla mít děti, jsem odešla od novin a stala se překladatelkou na volné noze (i když například v časopisech bývají hodně tolerantní, protože důležitější je odevzdaný slušný článek a ne to, kdy a jak ho napíšu - jestli třeba ve dvě v noci, když vyžehlím koš prádla). Děti mám tři, nejmladší patnáctiměsíční, knížek k překladu víc než dost, a že z toho všeho padám občas "na hubu" (a že se mi někdy po novinách strašně stýská) - do toho naštěstí už nikomu nic není. A hlavně nemusím žádné šéfce vysvětlovat, že mi na školném mých synů v kvalitní soukromé školce záleží právě tolik jako jí na školném její dcery v kvalitní škole. Nebo snad dokonce, že mi záleží i na práci, kterou dělám - nebo to snad je pocit, který žena automaticky po porodu ztrácí?
Ronnie