Přidat názor k článku Proč nebereme děti vážně

Evo, nezlob se na mě, ale já si myslím, že by dítě mělo prožít i jiné aktivity než diskuze s cizími dospěláky. Mělo by kreslit, lozit po prolízačkách, hrabat se v písku, hrát člobrdo, nechat si číst dětské knížky, stavět ze stavebnic, nebo třeba s mámou píct buchtu anebo s ní občas zajít na nějakou výstavu. A spoustu z těchto věcí by ve věku kolem tří let mělo prožívat s mámou (tátou, babičkou). Mělo by mít pár výkresů od mámy, mělo by vidět, jak táta staví bagr z Merkuru, člobrdo samozřejmě nemůže dítě hrát samo se sebou atd. atd.
A to je to sporné, na čem se tady nemůžeme shodnout. Protože ty ženské, které tyhle společné aktivity s dětmi omezují, aby mohly pracovat, pochopitelně NEMAJÍ (ani nemohou mít) pocit, že své děti šidí, a nikdo nemá šanci je přesvědčit o opaku. A ty ženské, které si nebezpečí plynoucích z ošizení dítěte jsou vědomy, se zase (logicky) nedají přesvědčit, aby společné aktivity s dětmi omezily a místo toho průběžně na MD pracovaly a vzdělávaly se. A pak možná teoreticky existuje třetí skupina, která OPRAVDU nešidí ani to, ani to. Pakliže OPRAVDU někdo dokáže intenzivně se věnovat společným aktivitám s dítětem, a přitom ještě pracuje nebo se vzdělává, zároveň ovšem zvládá i domácnost, pak klobouk dolů...