Proč nebereme děti vážně

Nedávno se na mě obrátila redaktorka ČRo s otázkou, co by měli dělat rodiče, aby na děti nekladli nepřiměřené nároky. Nenapadlo mě tehdy nic lepšího, než poradit rodičům - posluchačům, aby se ke svým dětem na půl hodiny denně posadili a nedělali nic jiného, než je pozorovali. Aby pouze sledovali, co dělají, čím se baví, co je zajímá, co je "bere" a naslouchali tomu, co je těší nebo trápí. Potřeba tohoto zdánlivě jednoduchého a přesto pro mnohé rodiče velmi obtížně splnitelného "cvičení" vychází z mé klinické i osobní zkušenosti, že jako rodiče vidíme svoje děti z 90 % prizmatem svých vlastních potřeb a pocitů. Ty si často v dobré víře ("pro dítě to nejlepší") promítáme do svých dětí, aniž bychom znali jejich pocity, postoje, přání nebo obavy. Čas, který dětem věnujeme, je nejen čím dál kratší, ale je také čím dál více podmíněn plněním cílů a úkolů, které jim (a sobě) předepisujeme.

Chybí kvalitní nestrukturovaný čas

Vše nasvědčuje tomu, že v dnešních školách a domovech, které jsou přeplněné našimi ctižádostivými představami, je dětem dáván čím dál menší prostor ke spontaneitě, tedy k tomu, aby se staly tím, co je jim samotným příjemné, aby se stávaly samy sebou. V týdenním režimu dnešních dětí je často obtížné najít chvíle, kdy nejsou nikým hodnoceny ani usměrňovány, jak se mají chovat, co si mají myslet anebo co mají cítit. Protože chybí kvalitní nestrukturovaný čas, nedokáže si už část našich dětí spontánně a tvořivě hrát, a tím ani objevovat svůj vnitřní svět. Tyto děti mají přesnou představu o tom, co si přejí a vyžadují jejich rodiče, ale budou zmatené, když se je zeptáte, čeho by samy chtěly dosáhnout. Své vlastní pocity a přání nepovažují za důležité a často nejsou schopny o nich ani povídat. Některé z těchto dětí mohou mít také pocit, že cokoli o sobě řeknou, bude hodnoceno jako "správně či nesprávně", a proto si raději o sobě nemyslí vůbec nic.

Abychom podobnému vývoji předešli, potřebujeme dát dětem čas a prostor, kde bychom je brali vážně. Kde bychom doopravdy uznávali, že jejich"dětské"pocity a touhy jsou stejně důležité jako ty naše.

Naše "vnitřní výchovná realita"

Na první pohled není na tomto postoji nic těžkého do chvíle, než ho začneme praktikovat "v každodenní praxi". Při hlubší analýze svých postojů a chování vůči dětem, bez ohledu na jejich věk, však zjistíme, že udělovat pocitům a názorům dítěte stejnou hodnotu jako svým vlastním, anebo pocitům jiných dospělých, například babičky, tety, sousedky či paní učitelky nejsme moc zvyklí. Brání nám v tom naše "vnější" podmínky, například společenské normy či pravidla chování ve světě dospělých, ale také naše "vnitřní" podmínky či hranice. Přičemž ty "vnitřní" jsou možná ještě důležitější, jelikož nás ovlivňují více méně nevědomě, bezmožnosti je kontrolovat či řídit.

Do naší "vnitřní výchovné reality" patří mimo jiné naše osobní prožitky s emočně důležitými osobami, iracionální fantazie o našem dítěti, fantazie o sobě jako rodiči a o sobě jako dítěti ve vztahu k vlastním rodičům i zapomenuté vzpomínky na emočně významné události. Tyto vzpomínky jsou uložené v našem nevědomí, anatomicky v limbickém systému našeho mozku, ve formě tzv. implicitní paměti. Implicitní paměťové stopy nejsme na rozdíl od tzv. deklarativní paměti schopni vědomě vyvolat a rozpomínáme si na ně tzv. v akci. Naše chování k dětem, například způsob, jak na ně dlouhodobě reagujeme, jsou spíše nevědomým "odehráváním" naší vlastní emoční zkušenosti, než promyšlenou strategií. To platí i v případech, kdy jsme přesvědčeni o opaku a pochvalujeme si, jak máme výchovu dětí pod kontrolou.

Obecně se ví, že věcem, ve kterých nám bránili vlastní rodiče, připisujeme při výchově svých dětí významnou roli. Platí to ovšem jenom v případech, kdy o nějakém deficitu v naší výchově, resp. o něčem, co nám vadilo, skutečně víme. Ve většině případů si selhání svých rodičů neuvědomujeme, a proto je na svoje dítě přenášíme nevědomě. Paradoxně to nejvíce platí v případě tzv. transgeneračního traumatického přenosu, kdy nám bylo rodiči nebo blízkými osobami ubližováno. Důvodem zapomenutí, že nám rodiče ubližovali, je mimo jiné snaha vyhnout se traumatickým vzpomínkám a zachovat si pozitivní obraz rodiče jako "dobrého objektu". Souvislost mezi traumatizujícím jednáním rodiče vůči dítěti, a jednáním jeho rodiče k němu, například v případě zanedbávání či zneužívání, se tak často objeví až v procesu psychoterapie.

Aby mohly být samy sebou

Motivů, které nám brání brát děti tak, jak jsou, je jistě mnoho. Významnou roli zde hrají i výchovné způsoby našich rodičů, jimž jsme například v každém ohledu museli dávat za pravdu a museli jsme třeba potvrzovat jejich nejistou autoritu. Pokud jsme s takovým přístupem měli vlastní zkušenost, není divu, že žádost dítěte o rovnocenný vztah nevědomě vnímáme jako svoje vlastní ohrožení. Když v duchu potřebujeme věřit, že jsme dětem nadřazeni, si od nich něco, co nám nedali naši vlastní rodiče. Bereme jim pocit, že jsou důležité a hodnotné, že jejich pocity a postoje dávají smysl, že si zaslouží stejnou pozornost jako ty naše vlastní.

Brát děti vážně znamená budovat s nimi vztah, ve kterém by se mohly stát samy sebou. Takový vztah je však pro mnohé z nás těžší, než bychom si přiznali. Je to však jediná cesta jak zabránit tomu, aby se naše vlastní zranění a traumata uložená v naší"emoční paměti", předávaly dalším a dalším generacím...

Autor je dětský psychiatr a psychoterapeut.