Přidat názor k článku Proč nebereme děti vážně

Áááá, to jsem to tu pěkně rozvířila. Ale je to dobře. Aspoň se tu každý trochu zamyslíme, co děláme pro ty svoje potomky:-)
Ne, Ivule, na Tebe jsem nenarážela, měla jsem poněkud na mušce Evu, případně Gábinu.
Nicméně já si po Tvém příspěvku uvědomuju, že vlastně naprosto nevědomky tíhnu rovněž k opaku mé matky: já zase dnes vyčítám jí, že se mi (nám?) nevěnovala tolik, kolik jsem potřebovala (resp. způsobem, jakým jsem potřebovala); že víc chápala "své" dětičky v práci (učitelka 1. stupně ZŠ) než mě. Já tedy naopak snažím maximálně zkoumat, jak na svého syna, aby z něj vyrostl co nejvíc prima chlap. Ježiš, ani by mě nenapadlo tvrdit, že to dělám ideálně, skvěle a dobře. Naopak, sebekriticky doznávám, že něco jsme zvorali (manžel asistuje:-)), něco jsme měli dělat jinak atd.
Tím šizením nemám na mysli nějaké odloučení "čas od času". Spíš jde o případ, kdy jde o vysoké procento času, jak mi to připadalo v případě Evy a Gábiny.
A tou domácností jsem měla na mysli právě fakt, že dotyčná NEMÁ k dispozici myčku a pomocnici v domácnosti, protože logicky prodavačka na to mít nebude, pokud zároveň manžel bude mít příjem sotva průměrný.

A jinak Evo, samozřejmě lze všechna fakta zkoumat z různých hledisek. Ty srovnáváš sebe a matky, které si dětí vlastně taky nevšímají, ačkoliv jsou na MD naplno, a já zase srovnávám (přibližně) Tebe s matkami, které se dětem intenzívně věnují. Koho je víc, to mi nepřísluší zkoumat. Protože vlastně až dneska, když srovnávám naše "výsledky", zjišťuju, že možná bohužel bude víc těch matek nevšímavých, ale to jsem ve své naivitě dlouho, předlouho netušila...