Přidat názor k článku Proč nebereme děti vážně

Chjo. Pak aby se člověk trefil do vkusu dítěte. Já bych sice nechtěla zvládat tři památky denně každý den dovolené (nezvládala bych to ani jako dospělá), ale z připékání se na slunci bych taky nadšená nebyla. Jak vidím, nejlepší je od každého něco, pokud je to v silách dospělého...
Jinak pokud mluvím o domácích pracech a co je obvyklé, tak já to doma taky nemám nijak vyhrocené - teplé večeře neděláme, nádobí většinou rovněž myje manžel, uklízíme společně a tak. A dokud syn byl předškolák, tak třeba býval jednou týdně u babičky na vesnici, a já v pohodě uklidila, a druhý den jsem s ním třeba vyrazila na výlet do parku s houpačkami nebo do muzea loutek, jeden čas (než jsem se začala sama v lese bát) třeba i do lesa.
Teď je to všechno trochu jinak, jednak je syn už poměrně velký a vzhledem k jeho povaze mám pocit, že je dobré, když si vyhraje sám (= řídí si svůj čas podle svých přání), anebo se vyblbne skákáním, hopsáním a jinými skopičinkami, jednak po škole, kdy se vrací pozdě domů, už se tady na vesnici NEDÁ nikam jít, notabene když ostatní vrstevníci si už venku hrají sami bez doprovodu dospělého. No, třeba to změníme, zlomíme stěhováním do města za školou. Tam jsou dětská hřiště, dopravko, pár minut jízdy vlakem zámek s parkem, koně ve výbězích a v lese hrací Kočičí hrádek (pokud se ovšem nebudu bát chodit bez manžela lesem). Dokud bych byla doma, měli bychom víc času na společnou (a venkovní) zábavu, no ale možná nastoupím do práce, a to by se nám život změnil úplně jinak - což se pochopitelně teprve uvidí, jestli k lepšímu nebo k horšímu.