Přidat názor k článku Můj porodní příběh

Rodila jsem před pěti měsíci a stejně jako paní Dudečková si děkuji, že jsem se rozhodla pro Vrchlabí. Ne kontroly jsem chodila k Apolináři k paní doktorce Vavřínkové, která se z počátku zdála "normální" a prima, ale když zjistila můj záměr nerodit u ní a ještě k tomu "v tom šíleném neprofesionálním Vrchlabí", změnila se k nepoznání a začala mě znervózňovat poznámkami o mém minulém těhotenství, které skončilo sekcí, o mém současném rizikovém těhotenství a příčné poloze miminka atd. Skončila ironickými slovy: no, to je vaše věc, kde budete rodit, pojedete 100km, aby jste skončila na sále... Věděla jsem, že nemá pravdu, prožila jsem úžasný porod podle mých představ a jsem šťastná, že jsem pro mého chlapečka i pro sebe udělala maximum. Komplikace se, bohužel, dostavily až po příjezdu do Prahy a za několik dní po porodu. Silně jsem začala krvácet, měla jsem opravdu silné bolesti a únava se stupňovala. Do toho si manžel zlomil nohu, nicméně musel odjet do práce, kterou má v zahraničí. Dodnes si vyčítám, že jsem se nevrátila zpět do Krkonoš. V noci jsem se nechala odvést do Podolské nemocnice na pohotovost
(manžel si myslel, že když je to vyhlášená porodnice, bude taky vypadat i jejich péče, mně to bylo jedno, odplazila bych se kamkoliv, jen kdyby ty bolesti už byly pryč-prasklé stehy, kdo to zažil, určitě chápe). Avšak tady
začalo první kolo ponižování. Sestra mě probodávala pohledem, když při vyšetření zjistila, že nejsem oholená. Zhnuseně se alespoň dívala a litovala
doktora. Lékařova první poznámka byla: "s tímto se nechodí na pohotovost, ale přes den do ambulance". Pak už to šlo ráz na ráz. "Jo,vy jste ta zastánkyně přirozených porodů?! Běžte se podívat na hřbitov, kolik jich tam leží. Vrchlabí je možná vyhlášeno mezi rodičkami, ale ta péče po porodu...!" Když jsem se z posledních sil ohradila, že to se snad může stát všude, že stehy popraskají, tak následovalo: " tak se podívejte, co udělali vám, proč tedy nejste tam, proč zabíráte místo tady." Jestli jsem do této doby byla silná, teď už jsem měla na krajíčku. Nejhorší je, že je vám vážně zle, čekáte pomoc a jste bezmocní proti takovému chování.
Adama mě přijali na nedonošence dvě patra nade mnou (o nadstandartu jsem si mohla nechat zdát) kam jsem ho po přešití chodila kojit. Trávila jsem tam skoro celý den, brečela jsem já, plakal on, sestřičky ho naučily na dudlík a tak veškerá snaha o tu nejúžasnější souhru nás dvou byla tatam. Nicméně, přežili jsme to oba a já se mu každý večer omlouvám, že jsem
"víc nebojovala".

Pavlínko, je dobře, že jste to všechno dokázala překonat a že to dokázal překonat i váš skřítek. Všem, kdo máte ty děsné zkušenosti, které jste tu popsali přeji, aby vám vaše dětičky vynahradily vše, čeho se na vás dopustili lékaři. Budeme doufat, že jim to snad časem dojde a omluví se stejně jako se omluvil primář Vrchlabské porodnice MUDr. Kavan, že vůbec nějakou maminku kdy nutil si při porodu lehnou na záda.