Můj porodní příběh

Vzhledem k tomu, že jsem podstoupila léčbu neplodnosti, bylo těhotenství klasifikováno jako rizikové. Já jsem ho ale jako rizikové příliš nepociťovala, no na začátku mě sice trápily ranní nevolnosti, ale pak se vše upravilo a já se cítila šťastná, spokojená a ve skvělé kondici. Vařila jsem si doma samá dobrá jídla, chodila na dlouhé procházky, nakupovala výbavičku. Bylo jaro, všude voněly šeříky a já úplně cítila rodící se život.

Šla jsem rozkvetlou ulicí na běžnou těhotenskou prohlídku. Kalendář mi ukazoval 28. týden těhotenství a já se těšila, jak zase uslyším prostřednictvím paní doktorky a jejího kouzelného přístroje srdíčko svého miminka. Do té mé radostné a povznesené nálady ale najednou udeřila jako blesk ta slova: "Musíte do nemocnice. Děložní hrdlo se otvírá a hrozí předčasný porod.". Vzpomínám si, jak jsem čekala na sanitku a po tvářích mi tekly slzy. Sanitka mě vyložila v nemocnici na gynekologické ambulanci. Bylo poledne. Nikde nikdo. Ani nevím, jak dlouho jsem na té chodbě čekala, než přišla lékařka, která mě vyšetřila a sepsala "příjem". Nejdříve se rozhodovala, jestli mi udělají "cerklage" (laicky zašití otevřeného děložního hrdla), ale nakonec zvolila "tokolýzu" (tabletky proti předčasným stahům). Pak mě "zalepila do obálky" a poslala na lůžkové oddělení, které se nachází v jiné části nemocničního areálu. A tak jsem bloudila mezi budovami a hledala tu správnou. Konečně! Odevzdala jsem svou obálku sestře a ta mi řekla, ať se posadím na chodbě. Seděla jsem tu ještě další dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že jsem ve svém životě ještě nikdy nebyla v nemocnici, byla jsem vyplašená jako zajíc. Navíc jsem se bála o mimi. "Když mě sem vezla sanitka, tak to asi musí být vážné," říkala jsem si. "A já tu teď sedím a nic se neděje." Mezitím mi sestra přinesla jakési dvě tabletky se slovy: "Máte to čím zapít?" "Co to je?" zajímalo mě. "To máte v kartě," byla se mnou hned hotová. "Jo, za chvíli se uvolní pokoj." Tak jsem se konečně ocitla na pokoji. Šest lůžek, nějaké babičky, pár holek. Sestra mi podala ramínko se slovy: "Svlékněte si všechno a věci dejte na ramínko, zamknu vám to do skříně na chodbě", a odešla. "Ale já nemám košili!" chtěla jsem za ní volat, ale už byla pryč. A tak jsem stála u postele, po tvářích mi tekly slzy. Sáhla jsem si na břicho. Mimi začalo škytat. Nakonec jsem košili dostala, k večeři snědla krupicovou kaši, i když se mi z ní zvedal žaludek, ale měla jsem hlad. Vždyť jsem od rána nejedla… A přečkala jsem i první noc. Ráno v 5:50 mě něco vzbudilo. Sestra mi odebírala krev a měřila tlak. Netušila jsem, co se děje. Kolem všichni spali. Pak ještě na záchod a moč do kelímku. A pak teploměr. Ten už jsme dostávaly všechny. A znovu příděl tabletek. "Jo a v devět jdete na ultrazvuk," oznamovala sestra sklepávajíc můj teploměr. Tak jsem šla, vlastně jela výtahem do suterénu. V ruce svou kartu zalepenou do obálky. Ve výtahu jsem obálku rozlepila a kartu otevřela. První, co mě zaujalo byla "medikace": partusisten po šesti hodinách, isoptin 3x 1 tbl., diazepam 3x 1 tbl. Výtah zastavil. Na chodbě stál nějaký lékař. Rychle jsem zaklapla desky. "Cože?" Proč mi dávají diazepam?", divila jsem se. To je přece sedativum. Divit jsem se ovšem nepřestala celý svůj pobyt v této tehdy ještě okresní nemocnici. To, když mi na otázku diazepamu, řekli pouze, že je to standardní postup. Pak, když jsem si v kartě (opět tajně) přečetla, že mám dráždivou děloha a na ultrazvuku mi doktor půl hodiny projížděl břicho a ukazoval jakési medičce, jak se měří průtok krve pupeční šňůrou, ač jsem zjištění tohoto údaje neměla vůbec vyžádáno. Dále jsem se divila, když jsem se své lékařky ptala na krevní obraz kvůli železu, kterého jsem měla na začátku těhotenství málo a brala ho, a tady mi řekli, vše je Ok. A večer přišla sestra s jednou tabletkou navíc. "Co je to?" ptala jsem se. "Železo", zněla odpověď. "Ale to já mám v pořádku", bránila jsem se. Sestra se tedy odešla zeptat, vrátila se a důvěrně mi sdělila, že se paní doktorka koukla do jiné karty, když mi říkala, že to mám dobrý. "Jo a tady máte ještě antibiotikum, paní doktorka zjistila, že máte podle rozboru moči zánět močového měchýře." To už jsem nestíhala. Nakonec přišla sama lékařka a zeptala se: "Cévkovali vás?" "Co to je?" ptala jsem se. "Odběr moči." "Ale já dostala kelímek." "Aha, tak proto možná ty bakterie. Tak vás zítra vycévkujeme a ty antibiotika zatím neberte." Za hodinu přišla sestra s antibiotiky na tácku. "Paní doktorka se rozmyslela, vezměte to, preventivně." A tak mi přibyla další tabletka. Ještě, že jsem alespoň ty diazepamy strkala do šuplíku. Za celý svůj život jsem nesnědla tolik prášků jako v tomto těhotenství.

A přišlo ještě další divení. O víkendu měl službu jiný lékař. Vysadil mi isoptin se slovy, že je to stejně na nic a přidal diazepam. Snad proto, že jsem se hodně vyptávala.

Jediné, co mě v té době drželo nad vodou (kromě podpory manžela a rodiny), byla navázaná nová přátelství. Ležela jsem na pokoji, kde také čekaly holky na potrat (vzhledem ke špatně se vyvíjejícímu těhotenství). Vyslechla jsem tu několik životních příběhů….Třeba jedna z mých spolupacientek se marně snažila několik let otěhotnět, absolvovala dokonce umělé oplodnění. Bezvýsledně. A pak se to povedlo. Přirozeně otěhotněla, ale v 6. týdnu začala krvácet. A tak tu ležela se mnou. Doktorům se nějak nezdál její ultrazvuk, čekala tedy týden na další. Milá, inteligentní dívka. Také ona se divila. Třeba když se jí doktor o vizitě ptal: "Krvácíte ještě?" "Ne", odpověděla. "Pohyby cítíte?" Zděšeně zvedla hlavu: "Proboha, vždyť to má 6 milimetrů…!" Její ultrazvuk za týden opět nevzbudil nadšení lékařů. Zdálo se jim "to nějak malé". Druhý den měla jít na "zákrok". Plakala. Probíraly jsme všechno znovu a znovu. Nakonec se rozhodla. Podepsala revers s tím, že se nechá vyšetřit ještě někde jinde. Jen tak na okraj. Má zdravé dítě, všechno dobře dopadlo.

Také mě čekal další ultrazvuk, tentokrát mi mou dráždivou dělohu projížděl doktor, který zaskakoval za dovolenou. Nějak tam stále nemohl objevit, co potřeboval a pak už mě to dost bolelo. Po měsíci stráveném v nemocnici jsem byla unavená, nevyspalá (na šestilůžkovém pokoji vždy minimálně dvě spolubydlící chrápou) a měla jsem hlad. Místo abych v posledním trimestru přibírala, zhubla jsem 3 kila. Nad tím se pozastavila i má lékařka. Paradoxně jsem si potřebovala odpočinout, a tak jsem prosila, aby mě pustili alespoň na víkend domů. A povedlo se. Doma jsem se najedla, vyspala a v neděli šupajdila zpátky. Spolubydlící mě nepoznávaly. Z povadlé bledulky mě dva dny doma proměnily v rozkvetlou růžičku. Přes týden jsem tu ovšem zas notně povadla. Navíc se mi zhoršily jaterní testy a tabletek jsem už měla plnou misku. Na játra mi přibyl flavobion, esentialli a transmetil. Přes mobil a internet mi manžel zjišťoval, co je to zač. A i když jsem vše poctivě polykala, doktorům se moje jaterní testy stále nelíbily. A tak mě zřízenec vezl na pojízdném křesle na infekční oddělení, aby mě tu vyšetřili. Strávila jsem dvě hodiny v županu v čekárně plné "infekčních" pacientů, až mi pan doktor řekl, že se jedná o těhotenskou hepatopatii a že se to po porodu srovná.

Byla jsem unavená čím dál víc. Zoufale jsem se potřebovala vyspat, a tak jsem zkusila znovu propustku na víkend. Pustili mě. Ale nejdřív ještě odběr moči cévkováním. Zažila jsem to poprvé v životě, navíc se sestřičce nějak nedařilo. Krvácela jsem. A celkem dost. Řekli mi, že je to normální. Už mi to bylo jedno. Hlavně, že půjdu domů. Netušila jsem tehdy, že na postel svého "šestilůžáku" se už nevrátím. V sobotu večer mi doma praskla voda. Jelo se do porodnice.

V porodnici mě napojili na kapačku s Partusistenem (nikdo mi neřekl proč) a odvezli mě na pokoj. Celou noc jsem ležela "v kaluži" a strašně moc se bála. Druhý den ráno přišla doktorka a řekla mi, že budu rodit a odešla. V deset hodin se objevila znovu a prý že už jsem otevřená a mám si jít na porodní sál. Sotva jsem stačila zavolat manželovi. Dorazil za 15 minut, to už jsem ležela v jakési ordinaci, kde mě porodní asistentky napojily na monitor, řekly, že mám vždycky, až přijde bolest, tlačit a odešly. Já jsem bolest nijak zvlášť necítila, tak jsem se dívala na monitor a vždycky, když tam byl kopeček, zatlačila jsem. Za nějakou dobu se přišla asistentka podívat, prý rotuje hlavička, přetočila mě na bok a znovu jsem měla tlačit a zas odešla. Když o tom tak přemýšlým, možná kdybych byla doma, vyšlo by to nastejno. Manžel mi nasadil tlusté ponožky a znovu jsem se do toho opřela a posunula se, aby dítě náhodou nespadlo na zem. Pak jsem se raději přetočila na všechny čtyři, tak jsem měla víc síly a tlačení mi šlo líp. Ale to zas přišla "kouknout" doktorka a prý šup na záda, protože už to bude. Pak mě nastřihla, zatlačila jsem a bylo to. Maličký se narodil. A hned byl pryč. Bylo za pět minut poledne. Přinesli ho až po nějaké době se sdělením, že váží 2,85 kg a měří 50 cm. (Podotýkám, že já v době porodu vážila 50 kg při výšce 158 cm). Ukázali mi ho a hned s ním byli pryč. A zatím mě paní doktorka dole vyšívala kytičky. Teprve tohle mě bolelo. Pak jsem musela dvě hodiny ležet na sále. Čekala jsem, že mi malého přinesou na přiložení, ale nikdo nešel. Po dvou hodinách se objevila asistentka, že si mám seskočit a šla se mnou do sprchy. Točila se mi hlava. Říkala jsem si, že to bude asi hlady. Šla jsem na pokoj, dostala oběd a pak mě sestřička vzala na prohlídku oddělení, ukazovala mi nástěnky a vůbec, kde co je. Zase se mi točila hlava, ale myslela jsem si, že je to normální. Chtěla jsem hlavně vidět své dítě. Vzhledem k tomu, že bylo narozené ve 34. týdnu, bylo na novorozeneckém oddělení pro nedonošené děti, v inkubátoru. Prý pro jistotu. Zítra ho vyndají a zkusí se přiložit. Byla jsem vlastně docela spokojená. Jen kdyby se mi pořád netočila ta hlava. A kdyby ta cesta z novorozeneckého na můj šestilůžák nebyla tak strašně dlouhá z jednoho konce chodby na druhý. Bylo půl čtvrté a docela se mi chtělo spát. Mé spolubydlící už měly svá mimi u sebe a tak jsem po očku sledovala kojení a těšila se. Po večeři jsem šla do sprchy a pak už mám všechno jako v mlze. Asi jsem zkolabovala. Pak přišel doktor. Vím jen, že mi vynadal, že jsem jedla. No on asi nikdy nerodil, tak neví, že má člověk (teda ženská) po porodu hlad. Pak mě vezli na sál. Prý revize děložní dutiny. Narkóza. Vzpomínám si jen, jak mi doktor řekl, že to nebude mít vliv na kojení. Kojení prý záleží jen na ochotě matky kojit, narkóza na to nemá vliv. Nemohu říct, že bych se uklidnila... Zvlášť když jsem se po narkóze probudila bolestí a s jakýmsi podivným vývodem zdola. V kapačce se mi střídal Zinnat s Metrodinazolem. Myslím, že jsem byla vyděšená, ale ve skutečném šoku jsem byla až ve chvíli, kdy přišla dětská doktorka a prý že s Metrodinazolem kojit nemůžu, takže žádné přiložení nebude. A tak jsem ležela, z kapačky kapal do mých žil ten jed, u postele mi visela skleněná "kabelka" a kolem mě pět maminek kojilo své děti. Když se mi třetí den nalila prsa, uprosila jsem vysazení metrodinazolu. Dětská ale trvala ještě na jednodenní pauze. A tak jsem zkoušela odstříkávat. Moc mi to nešlo a nebyl, kdo by poradil. Jedna sestřička na celé oddělení, kde nás bylo asi třicet mamin, sotva stíhala ustlat a rozdat teploměry, byly prázdniny... Konečně nastal den D, kdy jsem byla "čistá" a mé dítě mi mohlo být přiloženo. Jenže brouček dostal žloutenku a šel pod "sluníčko". Nebyla živá síla, která by ho vzbudila, aby se přisál. Seděla jsem na plastové židličce X-krát za den, po zádech a po stehnech mi stékaly krůpěje potu a snažila jsem se, leč marně. O plast jen cinkala má skleněná baňka, téměř do půlky plná a žádné spokojené mlaskání se neozývalo. A pokaždé jsem hlásila. Nepřisál se. Znovu a znovu. Přisál? Nepřisál. Přisál? Nepřisál... To už mi jakýsi doktor vyndal stehy, že předčasně jsem se dozvěděla až za pár dní, kdy se mi celá hráz rozpadla. A pak mě obkládali rivanolem, oplachovali hypermangánem, mazali granulační mastí až se nakonec rozhodli pro nové šití v další narkóze. A mezi tím: Přisál? Nepřisál... Pak mě pár dní drželi o hladu, protože se stále rozhodovali, jestli už ten den půjdu na výkon nebo až ten další. Nakonec jsem se dočkala, ořezali vygranulované plochy ostrou lžičkou dokrvava a pak znovu sešili (tajně přečteno z dokumentace). No, to už jsem bolestí nemohla ani odstříkávat. Jo, porod takhle nebolel. Říkala jsem si, že jsem musela v minulém životě udělat něco hodně špatného. To už jsem jen brečela a mléko se úplně ztratilo. Malý dostal lahvičku. Postupně jsem se uklidnila. Krmení savičkou nám šlo, pominu-li skutečnost, že jsem nemohla sedět...

A to je celý můj "porodní" příběh. Happy end se přece jen koná, protože mám zdravé, krásné, hodné dítě. Když se na mě podívá těma svýma krásnýma, široce otevřenýma očima, říkám si: "Ať bylo, co bylo, stálo to za to!!!"