věřila jsem lékařům, ale málem se to neyplatilo

Celé mé těhotenstí probíhalo normálně, všechno se zdálo být v pořádku. Na začátku mi sestřička změřila pánev, ale nic mi k tomu neřekla. Pak jsem začala chodit do Motola na předporodní vyšetření a všichni se mi zdáli milí, usměvaví, ochotní pomoci. Prostě idyla. Na první kontrole mi doktorka řekla, že mi budou přeměřovat pánev, protože mám jen centimetr nad limitem pro císařský řez, kdybych měla o ten jeden centimetr méně, šla bych na císaře. Přispěchala sestřička mající právě službu a naměřila mi pánev o více než tři centimetry širší. vysvětlili mi, že se to stává, že mě na obvodě špatně změřili a že v těhotenství se pánev rozšiřuje. Bylo mi to divné, ale řekla jsem si, že vědí co dělají, jsou to profesionálové. Jen jsem se ptala, jestli se nemůže stát, že mimčo neprojde, protože mám o 30 cm vyššího manžela a asi o 50 kilo těžšího, tak jestli třeba mimčo nebude i na mé rozměry moc velké.Doktorka řekla, že ne, ale pošle mne na ultrazvuk. Vrátila jsem se z ultrazvuku, a rozměry dítěte k mé rozšířené pánvi byly v pořádku. Opět jsem se uklidnila a dál jsem se s manželem těšila na miminko. Když jsem asi týden přenášela, chytly mne obrovské bolesti zad a podbřišku, dostala jsem horečku a vezli mne do nemocnice. Tam mi řekli, že je to asi zánět močových cest a nechali si mne na oddělení rizikového těhotenství na pozorování. Nedali mi nic najíst, večeři prý nedostanu, protože mne nestihli nahlásit do kuchyně. Nejedla jsem celý den, bylo mi zle. Přišla sestřička a píchla mi injekci, ptala jsem se co mi píchá a ona pokrčila rameny a něco zamumlala. Pak mi přinesla další injekci, odebrala mi krev a moč. Druhý den se mi ulevilo. O vizitě mi pan doktor řekl, že se mi pokusí porod vyvolat Postupně do mne nakládali kapačky a prášky a každý den jsem měla celé odpoledne kontrakce, ale nevedly k porodu. Takto to probíhalo celý týden, kapačky a koňské dávky prášků, byla jsem už úplně vyčerpaná bolestmi, které vždy na několik hodin přišly a pak odezněly. Doktoři se u mne střídali, ale nikdo mi neřekl, co se vlastně děje. Pacient je pro ně jen kus zboží a nestojí mu ani za řeč. Osmý den, kdy už jsem na oddělení byla jak inventář a personál mi říkal, že to snad nikdy nezažili, aby někomu na vyvolání porodu všechny prostředky nezabíraly. Osmý den se jiný doktor odhodlal k hmatu, kdy prsty násilně odevřel dělohu, bolelo to strašně, že jsem vykřikla a slzy mi stékaly po tvářích. Moc to nezabralo, tak přišla další doktorka a udělala to znou, opět bolest a slzy. Utěšili mne, že mimčo už se dnes opravdu narodí. Opět kapačky a prášky. Po pěti hodinách kontrakcí mne převezli na hekárnu před porodním sálem. Tam za mnou přišel manžel a já už jsem bolestí ani nemohla mluvit. Pak se do mne opět dívali a nakonec mne přenesli na sál. To už jsem začala upadat téměř do bezvědomí. Bolesti byly strašné, protože byly hlavně vyvolány chemií. Poprosila jsem o epidural. Za 15 minut mého sténání, přišla sestra s listem, který jsem měla přečíst a podepsat, byl to souhlas s epiduralem a se všemi riziky. Vůbec jsem to nebyla schopná přečíst, jen jsem to podepsala. Za dalších 20 minut přišel anesteziolog a pokoušel se mi píchnout epidural. Přivedl sebou i učnici. Zkoušeli to 5x, trvalo to snad hodinu, museli čekat až pomine kontrakce.Několikrát se jim tam připletla krev. Nakonec na sebe kývli, že to i přes krev v injekci zkusí a v té chvíli už toho měl můj manžel dost, začal se bát, že mě tam zmrzačí. Tak to rychle píchli a mně se po chvíli ulevilo. Přišla doktorka s hákem a zas mi nic neřekla, jen ať se necukám. Začala jsem brečet, že jsem jak dobytek na porážku a ne člověk, mám snad nárok na informace, co se mnou dělají. Doktorka nic neříkala a hákem mi praskla vodu.
Měla jsem ještě dostat antibiotika, několikrát jsem o ně žádala, ale nikdo mi je nedal. Pak nastal okamžik tlačení. Zjistilo se, že to nejde, že mám úzkou pánev, mimčo je veliké a ještě je otočené obličejem nahoru, takže mi zalézá při kontrakcích zpět. zase mi nic neříkali, jen co jsem vyrozumněla z jejich konerzace. Pak začali brát kleště a to jsem cítila, epidural, neepidural. Mimčo vytáhli v 18:15 tedy po osmi dnech a 12 hodinách. Okamžitě mi ho odebrali, aby zjistili jestli je v pořádku. Druhý den mi ho odnesli na ultrazvuk, protože musí mít jistotu, že mu kleštěmi nepoškodili hlavičku. Byla jsem opět ve stresu, jestli je můj poklad v pořádku. Pak mi oznámili, že vzhledem k tomu, že jsem nedostala u porodu antibiotika, je zde riziko, že se mimčo nakazilo bakterií, která se může usadit na jeho plicích a způsobit až smrt. Opět jsem byla vyděšená a vystresovaná. naštěstí bylo všechno v pořádku a to je strašně důležité.
Já jsem teď šťastnou matkou zdravého ročního chlapečka.
Po šestinedělí jsem se byla ukázat svojí gynekoložce, vše jí vyprávěla a ona mi přeměřila znovu pánev, a skutečně jsem měla jen ten centimetr nad limitem.
Je to hrůza, do Motola už jít nechci, ale když tak čtu všechny články, kde je vůbec někdo, komu záleží na mamince a dítěti, aby še proběhlo dobře? Místo klidného porodu jsem prožívala jen stres a nejistotu. Naštěstí už je to za mnou.