vím co to je

Ahoj Pavli
Já mám už čtyř letou princeznu a asi rok jsem nemohla o svém porodu mluvit.
Mé těhotenství bylo nádherné,užívala jsem si ho, nic mi nechybělo a taky jsem se cítila lépe než kdy jindy.
Až nastal den, kdy mi ztvrdlo bříško a já zůstala v nemocnici. Necpali mě ale žádnýma lékama,jen mě pozorovali.
Nakonec jsem porodila císařem /začala se mi předčasně (5 dní před termínem) odělovat placenta /a začlo mé peklo.Malá byla zdravé mimi a já ji spatřila tak za 5 dní. Skončila jsem na ARU -špatná srážlivost krve,nalila se mi do břišní dutiny,nefungovaly orgány,ale přístroje...měla jsem vážně na mále.Po sedmi dnech operace.Další komplikace a pak jen samé antibiotika,léky, mražená plazma,konzervy krve...a zákaz kojení.Obrečela jsem to. ALE ŽIJU !!!
nakonec jsem po měsíci podepsala revers a jela domů.Abych se vyspala a najedla.
A lékaři ??? Byli to ti nej, které jsem mohla po porodu mít u sebe.Vše se mnou probírali,byli milí a nic mi netajili,drželi mě za ruku a povzbuzovali mě.
Manžel trávil většinu času s námi v nemocnici. Bez něho by to nešlo.

Věřím, že i ty jsi vše zapoměla a užíváš si toho nejkrásnějšího co Tě mohlo potkat. Nic není důležitější :-)

krásný den Japa