Přidat názor k článku Jak žít a zacházet se smutkem

Přidám se, nemůžu jinak. V sobotu to bude rok, co zemřel náš chlapeček, tříkilový, zdravý.Zůstal smutek, prázdnota a naděje, že je spokojeným andělíčkem. Příčina zůstala nevysvětlená, za ten rok ubylo známých a kamarádů. Uměla jsem pochopit vyhýbání se mi, ale ne faleš a lež. Je mi z duše protivné, když slyším, jak někdo zjišťuje nebo komentuje:" to víš, že....?" Stejně se mluvilo o nás, každý si něco přidal.Brzy k nám přiletí čáp, těším se, přitom žiji v obavě co bude.
Vím jedno, jsem jiná, ztráta dítěte nám změnila život od základu. Mám úzkostný strach o svou rodinu, malicherné starosti lidí mě (zatím) znervózňují, i když vím, že každý má své trápení.Mám pocit, že mi prožitá bolest stále kouká z očí a každý ji vidí a já se o ni nechci dělit s každým, je jen málo lidí, s kterými jsem spíše ochotná než schopná o ní mluvit.
Pawli, napsala jsi to moc krásně, neuměla bych to tak, přitom cítím totéž.Přeji klidné čekání a krásné a šťastné narození mimka, není to nic, co přichází automaticky, je to dar. K.