Přidat názor k článku Jak žít a zacházet se smutkem

Já jsem své první těhotenství ukončila loni ve 23.tt, kdy u miminka zjistili vážné poškození, které by způsobilo upoutání na lůžko (v lepším případě), v horším by se po porodu ani nenadechlo. Nebudu popisovat, jak těžké bylo samotné rozhodování a bolest, která nás potkala. Chci se vyjádřit k tomu, na co se ptala Zuzka.
Další těhotenství jsem moc chtěla a zároveň se strašně bála, jak to zvládnu. Otěhotnět se mi podařilo asi po 8 měsících. Radostnou zprávu ale potlačoval strach z toho, že se vše může opakovat. Ve 12., 16., a 20.tt jsem byla na genet. screeningu a zatím vše vypadá OK. Úplnou jistotu už nebudu mít nikdy. Původní vada je snad vyloučena, ale pořád mám obavy, že se může něco stát. Nijak se tím každodenně neužírám, ale neprožívám toto těhotenství tak intenzivně, protože si říkám "co kdyby náhodou něco". Vím, že se cokoliv může přihodit i při porodu nebo krátce po něm, jak tady mnohé popisujete. Jsem si toho vědoma a s tím i k celé situaci přistupuji. Teď jsem ve 21.tt.