Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Burani, balvani, hulváti!

Já jsem taky v těhotenství nemívala problém, a jak píše Stáňa, mám pusu, můžu si říct. Kdykoli jsem cítila (nebo teď - obložena dětmi - cítím), že si sednout potřebuju, tak si prostě řeknu. Snad jenom jednou se mně stalo, že mě pustili neochotně, jinak se většinou omluví, usmějou se a pustí mě. Nemá cenu nadávat, nebo se domáhat nějakého svého "práva", to se oslovení (spíš postižení) akorát tak zašprajcujou, ale slušné slovo dělá divy. Totéž platí i pro cestování s kočárkem, třeba v trolejbuse nebo autobuse si lidi většinou neuvědomí, že výběr míst, na která si může sednout člověk s kočárkem, je značně omezený. Několikrát se mně i omlouvala paní, kterou jsem poprosila, aby se posunula, že to sice sama zažila, ale že už to prostě zapomněla, že na to místo, které zrovna bylo volné, se s kočárkem nedostanu.
Vlastně jedinkrát, kdy mě opravdu nepustili, bylo tehdy, kdy se dvě ženské s kočárky odmítly posunout v trolejbuse, abych mohla přistoupit s třetím - prý to nejde a nesmí se to, tečka. Řidič by to býval dovolil, čekal, až nastoupím, ale bohužel nebylo kam, a tak jsem čekala 20 minut na další troleják. Tak to bych fakt nečekala...
A ještě k tomu gentlemanství - jsem ráda, když mě muž pustí do dveří, podrží mně kabát nebo odsune židli, ale celkem nevím, proč by mě měl pouštět sednout jenom proto, že jsem žena - koneckonců, taky může být unavený nebo mu nemusí být nejlíp, ne?

Žaba