Otcovské fejetony: Burani, balvani, hulváti!

Prosím: tohle si přečtěte i za předpokladu, že k městskému pohybu z místa na místo používáte výhradně automobil. Tady jde totiž o víc, než o návyky související s „emhádéčkem“.

Ta situace se opakuje s železnou pravidelností. Ve všední den ráno se ocitám na stanici metra, kam příjíždí spousta autobusů z okrajových částí Prahy. Davy se hrnou na nástupiště a lidé si hlídají co nejvýhodnější postavení. Cíl je jasný: dostat se co nejdřív do vagónu a zaujmout místo k sezení. Pokud patříte k těm rychlejším, můžete si pak v duchu poblahopřát k malému vítězství. Když si občas úspěšně sednu, říkám si, že je vlastně velká výhoda začínat ranní jízdu v první stanici. Ti, co nastupují v následujících zastávkách, se musejí spokojit s údělem stojících. No, myslím, že nastíněný proces by se dal odbýt heslem „kdo dřív přijde, ten dřív sedí“.

I já patřím k účastníkům bojů o místa. Nerad si totiž čtu vestoje, v této poloze mám problémy se soustředěním na obsah textu a vůbec - pohodlí je pohodlí. Občas mi ho někdo naruší, nejčastěji ti, kterým přenechávám své místo. Do této skupiny patří prababičky, pradědečkové a osoby s viditelnou vadou pohybového ústrojí. Že jsem na někoho zapomněl? Máte pravdu, měl bych ještě napsat, že se zvedám, jakmile se ve voze objeví žena, která si nemá kam sednout. Ale tak to není. Bohužel.

Je nás dost, těch mužů, kteří raději zabodnou oči do novin a dělají, že nevidí, co se děje kolem nich. Metrem, tramvají či autobusem pak cestují sedící muži a stojící ženy.

Jak se vůbec mohlo stát, že dochází k něčemu tak neslušnému? Vždyť správně by ony měly pohodlně sedět a oni gentlemansky stát. Snad se na mě teď feministky a další emancipované skupiny žen nebudou zlobit, mám totiž dojem, že jsme to s tou „rovnoprávností“ přehnali. Skoro mám chuť křičet: vraťme se zpátky! Ne na stromy, ale do bodu, v němž jsme schopni rozlišovat, kdo je žena a kdo muž.

Pokud mě paměť neklame, už jako školáka mě doma nabádali, že v městském autobusu je slušné uvolnit sedadlo nejen starým lidem, ale i všem slečnám a paním. Vím, že v těch dobách jsem se tím bez problému řídil. Až později - to už jsem byl puberťák - mě štvala jedna ženská od nás z paneláku (členka uličního výboru), a tu jsem se při setkání v autobusu snažil přehlížet a ignorovat. Jo-jo, byly doby, kdy se ženy uměly kvůli sedícím mužům pořádně rozčílit. Z časů svého mládí mám v paměti výstupy několika hysterek - třeba jedna paní v Kolíně (na lince č.3) kdysi vykřikovala, že ti páni, kteří ji nechtějí pustit sednout jsou „burani, balvani a hulváti“. Vzpomněl bych si na stokilového muže, který se při takových slovech rozplakal a za jízdy chtěl vyskočit větracím okénkem. Jiný se hanbou propadl prohnilou podlahou pod autobus a vyvázl jen s odřeninami - samozřejmě na místech, kterými se člověk zpravidla dotýká sedadla.

Když tak sedím ve voze pražského metra a kousek nade mnou se mačká několik žen středního věku, přemýšlím, kdy jsem tak zvlčel. Zřejmě se na mě podepsaly špatné zkušenosti. Už se zkrátka nedalo vydržet to věčné odmítání. Ještě před pár lety jsem se snažil uvolnit místo každé ženě, kterou jsem v ve voze městské hromadné dopravy spatřil. „Posaďte se, prosím!“ Tuhle větu jsem měl zafixovanou a její používání mi nedělalo problém. Ale když vám popadesáté nějaká dáma v Praze odpoví ve smyslu, že ona sedět nepotřebuje, anebo vás dokonce šlehne ostrým pohledem, co si dovolujete takové mladici nabízet flek určený důchodcům, něco se ve vás hne, zapříčí a najednou cítíte, že jste v odporu a kdosi ve vás šeptá „kašli na ně, seď jako pecka, urvi místo pro sebe, doba je taková, gentleman rovná se vůl.“ Na pokus číslo 51 už nemáte to správné odhodlání a snadno vás přemůže démon ignorant. A tak sedíte, čtete knížku, noviny, myslíte na hlouposti a pohne s vámi leda přistupující starší senior nebo viditelný invalida. Pravda, pravda, nic než pravda!

Někdy se mi stane, že si stoupnu kvůli těhotným ženám. Jsou to však ty, na kterých je to vidět. Co si však mají počít „těhulky“ na startu? Vím, že leckterým budoucím maminkám bývá nejhůř právě v začátcích gravidity. Trochu se stydím, když si představím, kolik takových jsem za poslední měsíce nechal v metru stát. To je hloupé, že?

Všem stojícím ženám z autobusů, tramvají a metra si tedy dovoluji navrhnout, aby radikálně změnily své chování. Dokud nezačnou hysterčit, my muži s tímhle tichým hulvátstvím nepřestaneme. Jestli se mladé i postarší dámy neozvou, tak my balvani nemáme šanci vyniknout jako gentlemani. A protože žijeme v otevřené demokratické společnosti, stálo by za úvahu, jestli celou záležitost nezačít organizovat s pomocí nového občanského sdružení. Zatím však nemám jasno o jeho názvu. Váhám totiž mezi Sedanem a Stojanem. Nebo má někdo z vás jiný návrh? (Napište!)