Přidat názor k článku Cestování s kočárkem aneb malý kurz asertivity

Nyni jsem již zasloužilá mamka, ale dodnes si vždy s hrůzou vzpomenu na dobu , kdy mně bylo 16, byla jsem štíhlé tintítko a na sobě úzkou propínací sukni asi na 7 knoflíku. Nastupovala jsem s kamarádkou do tramvaje a na ostrůvku stála maminka s hlubokým kočárkem - která vyhlížela mužskou pomoc - ale nikdo ochotný nebyl po ruce a tramvaj se chystala odjet. Takže požádala nás - dala jsem kamarádce tašku a znovu sestoupila ze schodů, vzala kočár vzadu -měl úzké kovové držadlo (pamatujete?) a udělala krok vzad - ouha kočár měl totálně nacpaný spodní koš , jak držím úzké držadlo, kočár se nahnul a já pro úzkou sukni nemohu udělat krok vzad - takže aby se dítě nevyklopilo - šla do háje sukně - čtyři knoflíky jsem urvala i s látkou - naštěstí ty tři stačily na to , aby mně nebyly vidět kalhotky.
Tramvaj se rozjela - a my tři - maminka, já a kamarádka stojíme v šoku a koukáme na sebe. Já se omlouvám mamince, že jsem jí dítě nechtěla vyklopit, maminka se omlouvá mně, že ji mrzí moje sukně a kamarádka se omlouvá nám oběma - že nám nepřiskočila pomoc.
Dopadlo to dobře - ale další kočárek , který jsem dávala do tramvaje byl- až ten s mým synem.
PS: za rok se začaly zase nosit mini - tak mi teta sukni zkrátila na ty tři knoflíky.