Cestování s kočárkem aneb malý kurz asertivity

Když jsem vybírala kočárek, tak jsem musela brát ohled na to, že jej budu muset nosit do tehdejšího bytu, tedy 1,5 patra. Vybrala jsem trojkolku a sama jí nosila nejen do schodů, ale i do vozů MHD, tramvaj, bus, zvládla jsem oboje. Pomoc jsem uvítala, ale po mnohých zkušenostech (někoho jsem poprosila a dozvěděla se tisíc důvodů, proč to nejde nebo jsem obdržela velmi nepříjemný pohled) jsem se radši spoléhala sama na sebe. Když bylo dceři asi osm měsíců, tak jsem jej vyměnila za golfky. To byla úleva a pomoc do MHD už nepotřebuju vůbec. A to je kámen úrazu.

Níže popsaná situace se mi stala již několikrát, cestujem s dcerkou docela často, ale dneska mne to dohnalo k tomu, abych to řekla i ostatním. Jsem docela zvědává, co na to řeknete.

Čekám na zastávce na tramvaj, sluníčko pěkně vypaluje, dceři v jejích třinácti měsících (ještě nechodí, proto máme pořád kočárek) roste druhý zub a je poněkud protivnější, ale piškot vše uklidní. Tramvaj přijíždí, mávám na řidiče, zvedám kočárek a nahazuju si jej na bok, klasická situace. Z tramvaje vystupují nějací lidé a mezi nimi i muž, třicet let (plus mínus, v době plastických operací a všelijakých zkrášlovacích prostředků nejsem sto to určit blíž), který mi nabízí pomoc. Hlasitě a slušně říkám: "Děkuji, nechci". Sápe se po kočárku. Znova opakuji: "Nechci pomoc". Tahá kočárek za tyče u předních koleček, tím pádem ztrácím stabilitu a pevné uchopení, které jsem předtím zaujala. Už se neudržím a velmi důrazně mu opakuji: "Nechci pomoc, prosím, pusťte ten kočárek, jinak spadnu já i kočárek". Sbírám síly a kočárek rvu z jeho rukou do tramvaje a za záda slyším směsici slov: kráva, blbá, nevděčná, co si myslí. Přesné znění si nepamatuju, nepřikládám tomu zvláštní význam.

Dítko dostává další piškot a já přemýšlím, kdem jsem udělala chybu. Jak jsem říkala, není to poprvé a zřejmě ani naposledy. Na jednu stranu jsem ráda, že se najdou ochotní lidé, na druhou stranu bych byla moc ráda, kdyby i poslouchali. Vždyť majitel/ka kočárku by měli říct, jaký způsobem chtějí pomoc, tedy kde kočárek uchopit atd.

A když už vyhraju tento boj, tak většinou pokračuju, protože plošina pro kočárky bývá plná. Dámy s igelitkama jen velmi neochotně opouští plošiny, umoulousaní dělníci jsou kapitola sama pro sebe.

Závěrem? Přála bych si, aby lidé akceptovali cestující s kočárky. A dejte vědět, jestli máte podobné zkušenosti a nebo jsem fakt exot.