Re: ani dobry ani spatny...

Ahoj, přikláním se k Míše, když někdo něco chce, má si říci. Koneckonců myslím, že to všichni učíme své děti, tak proč by to neměl umět dospělý.
U autorky článku mě poněkud zaráží, že píše, že měla kočárek připravený na boku a muž, který chtěl pomoci teprve vystupoval z autobusu. Byl pán opožděný vystupující, nebo autorka nedočkavá nástupu? ... Nechci nic znevažovat, každá situace je jiná.
Mám golfky trojkolku, jsem vždycky připravená si pomoci sama, ale když se někdo zeptá, jestli chci pomoct, vždycky odpovím, že budu moc ráda, naladím přívětivý úsměv a zdvořile poděkuji. Máme z toho pak dobrý pocit oba :)
I když se musím přiznat, že byly chvíle, kdy jsem pomoc odmítala, a to tehdy, když starší dceři byly zhruba tři roky a menší byla v kočárku. To znamenalo při nástupu do autobusu dát nejdřív starší, potom kočárek a u vystupování zase nejdřív starší vyndat, ujistit, že se nesmí hnout ani na krok a udělat zpátky dva kroky pro kočárek. Tehdy se našlo mnoho lidí, kteří starší chtěli chytit za ruku a pomoci jí, což v našem případě znamenalo útěk do útrob autobusu a nebo pokus o útěk směrem od autobusu. Tehdy jsem skutečně velmi nahlas a důrazně děkovala, že pomoci nechcem a lidé holt museli chvíli počkat. Ona ta snaha z jejich strany mnohdy byla o tom, že těch pár vteřin navíc se jim zdálo, že jim ujede autobus nebo uteče svět.
Se sprostotou jsem se zatím nesetkala a doufám, že nesetkám ani do budoucna. Hezké cestování všem.