Přidat názor k článku Cestování s kočárkem aneb malý kurz asertivity

Už bylo řečeno dost z tábora "vždy samostatných" i z tábora "radši si nechám pomoct" :-) Tak jen stručně zkušenost z "příměstské obce" - tj. jezdí sem pražská MHD, ale u nás se nastupuje předními dveřmi a řidič kontroluje jízdenku.
S dvojitými golfáčky jsem potřebovala pomoc vždycky.
1) Snad vždycky se někdo nabídl při nastupování. Když na zastávce nikdo nebyl, přišel někdo z autobusu ven, nebo i řidič. Některý řidič bohužel chtěl vidět jízdenku (vpředu), dřív než mi otevřel kočárkové dveře vzadu. Ale na druhé straně, některý řidič mě odmávnul a jízdenku ani vidět nechtěl. Jeden pravil, že mou jízdenkou je kočárek. Technicky pravdu neměl (maminky s dětmi teda ještě zadarmo nejezdí - škoda) ale bylo to fajn.
2) Někdy jsem v autobuse předem prohlížela lidi a došla k závěru, že asi nevystoupím. Na dosah byli jen podivně vyhlížející existence nebo 13leté holky. V obou případech se mnou zamítnuté "kategorie" samy nabídly s pomocí!
3) Jednou jsem čekala ještě na území Prahy na autobus. Na zastávku přišel městský strážník a ptal se, jestli čekám na autobus a kdy jede. Po sdělení, že asi za 5 minut, tam se mnou počkal a do toho autobusu mi pomohl.
4) Jednou byl při vystupování autobus prázdný až na nějaké hodně staré důchodce. Řidič zcela bez váhání a bez žádosti vyskočil a šel mi pomoci.
Takže zkušenosti vesměs pozitivní.
Pokud jde o pomáhání/pouštění sednout - řeším dotazem: Chcete pomoct? resp. Nechcete si sednout? Při té druhé otázce se případně nemusím ani zvednout ze sedačky, nebo zvedání pouze částečně naznačím, pokud oslovení odmítne, sedím s čistým svědomím dál.