Přidat názor k článku Cestování s kočárkem aneb malý kurz asertivity

Mám zkušenost z druhé strany. Ne všichni, co nechtějí pomoci musí být neochotní. Asi před třemi měsíci jsem musela pomoc s kočárkem odmítnout. Hodně dlouho jsem se k žádnému kočárku nenachomýtla a jako naschvál, když jsem jela z gyncentra po transefu embryí a nesměla jsem nic těžkého zvedat, mě jedna maminka poprosila o pomoc. Řekla jsem, že nemůžu bohužel nic zvedat, na nějaké vysvětlování nebyl při výstupu a nástupu čas a ona se zatvářila dost otráveně (asi se setkává často s neochotou), jako by si myslela - káča líná, neubylo by ji. Jenže ono vždycky pomoct nejde. Jsou lidé vypadající zdravě a silně a můžou být třeba po nějaké operaci nebo maminky-čekatelky, na kterých to v prvních měsících není vidět. Doufám, že si to zapamatuji, až budu sama jezdit s kočárkem.
Jinak vidím, že zastavování nízkopodalžních autobusů daleko od chodníku není jen opavská specialita, ale dělají to všichni neochotní řidiči. Mnozí jsou ale i ochotni sami pomoci - tu zkušenost má dcera, když měla brigádu na roznášení novin a jezdila ve 4 ráno s těžkým vozíkem, pomohl jí často sám řidič.
S tou nevšímavostí a neochotou pustit sednout mám zkušenost, když jsem měla nohu v sádře. Jela jsem trolejbusem 3x a z toho jsem 2x stála.
Jinak mamince, která se pozastavovala nad váhou 16 kg ve 22 měsících bych doporučila, aby své dítě trochu přikrmila. 10 kilo v téměř dvou letech se mi zdá hodně málo, to má většina dětí (a ne tlustých) v roce.