Přidat názor k článku Happyend se nekoná…

Elso, přeju vám upřímnou soustrast nad ztrátou toho, koho jste tolik milovala. Nedovedu si představit, kolik bolesti musíte prožívat, i když jste tušila, jak to asi dopadne. Jenže naděje, ta vždycky umírá poslední.
Od té doby co máme děti žiju v neustálém strachu nejen o ně, ale i o nás s manželem, protože tady máme ještě něco na práci - máme přece děti!
Je správné, že člověk nezná dne ani hodiny, protože tu bezmoc při verdiktu "máte maximálně jeden rok" to je prostě něco, při čem mě mrazí.
Přeju Vám i Tomáškovi co nejvíce štěstí a ať se co nejdříve začnete zase smát!
Ještě jednou - je mi to líto!