Happyend se nekoná…

Můj manžel, Ing. Josef Kotrla, CSc., kluk nesmírně chytrý, vzdělaný a skromný, s obrovskou zodpovědností vůči rodině, zemřel v pátek 30.6. ve věku 40 let…

V lednu 2003 jsme si s manželem z kojeňáčku přivezli úžasného chlapečka Tomáška. Tehdy mu bylo půl roku a my se těšili, že po 2,5letém čekání na dítě dostal náš život ten správný směr a že teď už to všechno bude jen hezké. Bohužel nebylo.

Přesně 2 měsíce poté, co jsme si Tomáška přivezli, manžel onemocněl. Diagnóza - nádor na mozku. Do té doby to byl úžasně chytrý, vzdělaný a urostlý chlap. Nikdy neměl žádné zdravotní problémy, proto to bylo jako blesk z čistého nebe. Doktoři nás uklidňovali, že je několik typů těchto nádorů a manžel měl ten nejmíň nebezpečný, takže jsme věřili, že bude všechno dobré. Manžel dokonce nastoupil i do práce - samozřejmě měl různá omezení, bral tunu léků, občas měl epileptický záchvat. Ale nějakým způsobem fungoval.

Rok po stanovení diagnózy, v květnu 2004, se neurochirurgové rozhodli k operaci. Ta se zdařila, po pár týdnech šel manžel opět do práce a opět jsme tak nějak přežívali. Bohužel necelý rok poté, v únoru 2005, se mu nádor objevil znovu. Tentokrát nešel operovat. Manžela přijali na onkologii na ozařování a následně na chemoterapii. To už Vám dojde, že je to hodně blbý, ale pořád věříte… Když manžela propouštěli, řekl mi onkolog, že všechno, co s ním dělají, je jen prodloužení kvalitní části života, v žádném případě nevede k uzdravení. Dobu přežití odhadl na 1 rok…

Je to strašná pecka. Zhroutí se vám vše, co jste si naplánovali, změní se vám žebříček hodnot, pořád si říkáte, že to třeba bude dobrý, i když víte, že ne… Od té doby jsme nějak přežívali. Manžel měl období, kdy byl relativně v pořádku, pak se třeba jeho stav zhoršil a musel být přijatý do nemocnice. Je to stres strašný, nikdo mi nedokázal říct, jak ta nemoc bude probíhat, takže jsem si vždycky říkala, že to určitě bude ještě horší a že vůbec netuším, jak to zvládnu. Začnete řešit, co s manželem, až už nebude moct být sám doma. Zjistíte, že v Praze máte nulovou šanci umístit ho do léčebny, kde je absolutní nedostatek míst. V úvahu přicházel pouze stacionář, který bych nezaplatila nebo hospic, kam ovšem berou pacienty až v terminální fázi života.

O Vánocích víte, že to je naposled, co jste takhle spolu…

V půlce června jsme s Tomáškem odjeli na týdenní dovolenou. Opravdu jsem ji potřebovala. Manžel měl jít do stacionáře, ale nakonec mě přemluvil, ať ho odvezu k jeho rodině na Moravu. Tam se jeho stav začal zase zhoršovat, až musel být přijat do nemocnice. Tam po 10 dnech zemřel.

Viděla jsme ho naposledy v neděli, 5 dní před jeho smrtí. Domlouvali jsme se, že se v týdnu pokusím zajistit převoz někam blíž k Praze (byl 350 km od Prahy, takže jsem za ním jezdila jen o víkendu). Ještě v pondělí a úterý jsme spolu mluvili po telefonu, ve středu už moc nekomunikoval a když za ním ve čtvrtek přišla jeho sestra, už ji nepoznal. S odstupem času jsem ráda, že v tom konečném stavu byl pouze 2 dny. Měla jsem hrůzu, že takhle bude třeba půl roku a já se na něj budu chodit dívat.

V pátek 30.6. jsem odvážela Tomáška k našim na prázdniny. V sobotu ráno jsem měla jet za manželem. Když jsme večer přejížděli Červenohorské sedlo, hrozně pršelo a byla mlha a na mě padla strašná tíseň. Přijela jsem k našim, zaparkovala auto a volali mi z nemocnice, že manžel před čtvrthodinou zemřel.

Nevíte, co máte dělat. Čekáte to, víte, že se to může stát každý den, svým způsobem si to i přejete, protože víte, že to bude vysvobození pro něj i pro Vás. Ale stejně se z toho sesypete… A už člověka nevidíte, jaký byl, když by nemocný. Vzpomínáte na to, jak jste se do něj zamilovali, jak jste plánovali budoucnost.

Ještě pořád to bolí. Ale vím, že teď už to bude jenom lepší. Věřím, že to špatné jsem si už vybrala a že mě ještě čeká něco hodně hezkého.