ani u nás se happyend nekonal

Milá Elso, i když Vás neznám, dovoluji si vyjádřit Vám upřímnou soustrast s úmrtím nejbližšího člověka. Vím o čem mluvím (píšu). I já jsem měla manžela s obrovsku zodpovědností vůči rodině, byl nesmírně šikovný, zručný, skromný, prostě byl všude hodně oblíbený... bohužel MĚLA. Právě v tom lednu 2003, kdy vy jste byli tak šťastni z malého Tomáška mi můj nejdražší člověk zemřel. Byl o něco starší než ten Váš, měl 53 let, ale ani to není věk, kdy se má umírat. Nečekali jsme to, dávali mu šanci měl krevní nemoc a prý 95% naděje na vyléčení, ale jak on ke konci říkal: někdo tvoří těch 5% do 100. Prodělal chemoterapii, ozařování a nemoc zaútočila znovu. V nemocnici byl 2 měsíce a doma jen 2 dny o vánocích, které miloval - posledních. Naštěstí stav kdy nekomunikoval, trval taky jenom 2 dny a my - rodina jsme mohli být s ním. Vystihla jste to přesně. Je to strašná pecka. Zhroutí se vám celý svět, nemáte sílu žít. Teda Vy ji musíte mít, máte malého chlapečka, ale mně tehdy bylo za tři týdny padesát let, děti se osamostatnily, a ten pocit, že Vás nikdo nepotřebuje, ten ani nedovedu popsat. Nechci se tady litovat, žiju život dál. Všechno je jiné než dřív. Ale mám dva malé vnoučky a ti jsou můj svět, pro ně teď dýchám, i když mě moc mrzí, že dědečka (který se v nich viděl) budou znát jen z fotek (měli tenkrát 2 roky).
Rozepsala jsem se trochu víc než jsem původně chtěla, ale věřte mi, že ten Váš příběh mě vrátil o 3 roky zpět a moc s Vámi cítím. Přeji Vám ať Vás v životě potkávají už jen samé hezké věci a ať máte radost z malého Tomáška, moc Vás potřebuje. Potřebuje aby jste byla usměvavá, milá maminka.
Irena