Re: Upřímnou soustrast...

Milá Elso,
ačkoliv tě neznám v duchu jsem s tebou a věř mi,že moc dobře vím o čem píšeš. Přeji ti hodně sil a štěstí do dalšího života.

Letos mě potkalo něco hodně podobného jako tebe. Ze dne na den se mi převrátil život vzhůru nohama. Můj manžel nikdy vážně nestonal a pak najednou z ničeho nic začal mít zažívací potíže. Podle vyšetření v nemocnici byl v pořádku. V lednu jsme náhodou měli možnost vyjet spolu bez dětí na hory a tam jsem si všimla,že mi manžel zežloutl. Následoval návrat do Prahy a návštěva nemocnice,kde mu bylo doporučeno vyšetření ERCP. Je to vyšetření,kdy se do těla vstříkne kontrastní látka,ústy se do břicha zavede sonda a na sonu se to celé sleduje. Je to celkem rizikové a bolestivé vyšetření. Manžel měl zůstat v nemocnici do druhého dne. Po vyšetření přišel primář a řekl mi,že situace je nadmíru vážná,že má manžel rakovinu slinivky a,že se diví,že nemá potíže déle na to jak to vypadá. Byla jsem úplně v šoku. Musela jsem z toho pokoje odejít na wc,abych to trochu vydýchala. Ani nevím,jak jsem se ten den dostala z nemocnici přes celou Prahu domů. Prostě jsem sedla do auta a automaticky projela celé město. divím se,že jsem se někde nezabila.

V nemocnici se mezitím na pokyn primáře rozjela docela šílená akce. Ihned poslal manžela přednostně na všechny vyšetření CT,Biopsie,genetické testy,další ERCP ,PET atd.
Byla to hrozná doba.Hrozně jsem se bála o manžela i o nás všechny (mě i děti). Vůbec nevím,co bych bez něj dělala. Vždycky jsem věděla,že ho miluju,ale v téhle době jsem si uvědomila jak vzácný a milovaný člověk to pro mě a naše děti je. Nenacházela jsem důvody proč žít,kdybych ho ztratila. Věděla jsem,že mám děti,ale ta myšlenka na to,že nebude byla strašná.
Každý další den přicházela nějaká zpráva z nemocnice a pokaždé jiná. Nakonec z toho vyšlo to,že na slinivce není nádor,ale něco co musí rychle pryč aby z toho rakovina nebyla
a tak šel manžel na operaci.
V den operace jsem tam byla s ním a doprovodila jsem ho až před sál. Vůbec jsem nemohla vydejchat to,že tam bude sám. Operace trvala 6 hodin,ale snad se podařila. Nikdo mi nezaručí,že se za nějaký čas opět něco nezvrtne a já zase znovu nebudu trnout,co všechno se může stát. Nejhorší je,že ani doktoři nevědí proč takhle mladý muž onemocněl touhle nemocí. Neustále ho sleduji a bojím se zavřít oči,že když je otevřu nebude vedle mě.Když přišel z nemocnice držela jsem ho za ruku i ve spaní. Prý jsem ho tak tiskla,že mi ani nemohl otevřít prsty,když se chtěl otočit. Každý den usínám a držím ho,aby se mi neztatil. Díky tomuhle šoku jsem si úplně od základu změnila žebříček priorit a pohled na život. Není nic důležitějšího než zdraví.

Ještě jednou bych ti chtěla popřát v životě už jenom samé šťastné dny. Vím,že teď je ti určitě smutno,ale máš chlapečka a jak poroste uvidíš všechny jeho lumpárny a úspěchy. Hodně štěstí.

Tinas