pohled z druhé strany...

vsem vam preji hodne sil. vam, ktere jste nekoho ztratily, nebo o nekoho pecujete a take nam, kteri stojime na te druhe strane - s nejakou nemoci. obdivuji vsechny, kdo se dokazi postarat o nemocneho blizkeho. je v tom obrovska sila.
po drivejsim nepodarenem manzelstvi mam krasny novy vztah. podarilo se mi otehotnet rychle. tehotenstvi jsme si hodne uzivali, byla to krasa. stihli jsme svatbu s briskem, abychom se v porodnici uz jmenovali stejne. a najednou se neco zvrtlo. mimi neprospivalo, spatne monitory, doktor mi rekl do oci, musime maleho vyndat, at ma alespon nejakou sanci. prognoza nebyla dobra a ejhle. 6 tydnu pred terminem se nam narodil krasny zdravy klucik. vaha 1660g. a otocil se svet. tri spolecne tydny v nemocnici, neskutecna radost z kazdeho pokroku. a jeste vetsi sblizeni s blizkymi. uz tehdy bylo jasne, ze se mnou se neco deje. zacal kolotoc vysetreni, dva mesice po porodu mi sdelili diagnozu zhoubne nadorove onemocneni miznich uzlin. meli jsme pry obrovske stesti, ze miminko se narodilo a prospiva. a ja ted stojim na te druhe strane, kdy chodim na chemoterapie, cekaji me ozarky, a chce se mi kricet, ze mam zdrave krasne dite a nejlepsiho chlapa na svete a vubec celou rodinu a ze si na me zadna nemoc neprijde. a na druhou stranu septam do kouta, ze mam vztek, ze si se mnou moji blizci tak nepekne uzivaji a ze co kdyz to nezvladnu a necham je tady a muj syn si me ani nebude pamatovat... cerne myslenky zahnat. nic neni zadarmo a verte, ze radost udela i obrovska malickost. a usmev naseho broucka? to je verim nejvetsi lek na svete. stejne jako objeti manzela, pohlazeni od mamy a taty, i kdyz uz jsem davno dospela.

preju vsem hodne zdravi, zdravi a jeste jednou zdravi.