Přidat názor k článku Happyend se nekoná…

Elso, i já si dovolím vyjádřit svoji účast. Nemůžu říct, že vím, jak Ti je, to nemůže vědět nikdo, jen Ty sama. Znám pouze to, jak se cítí člověk, který děsivě železnou pravidelností 2 let ztrácí postupně všechny prarodiče a otce. Jsem si ale vědoma, že ztráta manžela je něco jiného.
Tvoje jedna větička mi připomněla to, když odešla moje babička, tehdy mi bylo 16 let. Měla mozkovou mrtvici, téměř bez naděje na uzdravení. Byl to šok, ale lékaři tehdy řekli, že ať jsme šťastni, že babička odešla rychle. Tenkrát jsem tomu nechtěla rozumě... dnes ano. V případě, že by se z toho dostala, by to už stejně nebyla ta naše babička, kterou jsme znali a milovali, ale ona by nás nevnímala, nemluvila by, byla by odkázaná na 24hodinovou úéči někoho jiného. Prostě pro nás krutá připomínka toho, co bylo a už nikdy být nemůže. Dnes jsem vděčná, že téměř všichni ti, co mi odešli, odešli náhle a já si je pamatuju jako zdravé. Bohužel druhá babička měla rakovinu, dlouho se sice držela, ale chřadla před očima a konec byl nakonec naštěstí velmi rychlý bez většího utrpení pro ni.
Dnes vím, že všechno se stalo tak, jak se asi stát mělo. Bolest nikdy nezmizela a asi ani nezmizí, pouze jen se jí otupily hrany a zůstává jako vzpomínka, se kterou jsem se naučila žít.
Rozepsala jsem se víc, než jsem měla v úmyslu, ale věřím, že pochopíš, co jsem tím chtěla říct...