Přidat názor k článku Happyend se nekoná…

Milá Elso, už bylo hodně napsáno o bolesti, slzách a obavách o budoucnost. Vím sama moc dobře, jak bolí ztráta blízkého človíčka. je mi sice jen 22 let, ale smrt se neptá na stáří.Když mi umíral dědeček na rakovinu, pořád jsem doufala, ikdyž jsem s naprostou jistotou věděla, že je to jen otázkou času, kdy se s ním budu muset navždy rozloučit.Když jsem jednu neděli odjížděla na koleje, cítila jsem divné napětí a s brekem nasedala do vlaku, protože jsem v podvědomí věděla, že už ho neuvidím.Dědeček umřel v úterý ráno. Je to sice už dva roky, ale i teď se mi o tom nepíše lehce. O to horší bylo úmrtí mého kamaráda, který tragicky zahynul v Alpách.Bylo mu pouhých 23.Jeho přítelkyně nám tuto hroznou zprávu musela zavolat a dodnes ji hrozně obdivuji, že dokázala obvolat kamarády a tu větu vyslovit.Proto se nesmírně skláním i před Vámi, že jste i přes veškerou bolest usedla k počítači a napsala tyto řádky.Malý rošťáček určitě zalepí ránu, kterou smrt Vašeho milovaného manžela způsobila. Nebude to hned, ale přijde to. Teď je to možná k neuvěření, ale věřím, že to zvládnete. Život na Vás už jistě nachystal jen samá krásná a milá překvapení. S přáním mnoha pěkných a pokojných chvil.Katy