Přidat názor k článku Jak žít a zacházet se smutkem

Milá Věro, ze všeho nejdříve bych Vám chtěa napsat, že jsem reagovala na Janiččen příspěvek, ne na Váš.Ten Váš se mi zdál rozumný a měl argumenty(myslím tu reakci na tu toleranci).Ale stále si myslím, že Pawli má jiné lidi kolem sebe než vy, ona sama nejlíp ví, jak se zachovali a jak to od nich má brát a navíc je to její právo, se rozhodnout,jak ona uzná za vhodné, tak nevím, proč se to tady řeší a vynášejí se soudy.
Váš příběh jsem si přečetla až nyní, když jste mě na něj upozornila.
Přijít o dítě je ta největší hrůza na světě a i když si všichni, co jsme to nezažili myslíme, že si umíme představit, jak je to hrozný, ja to bolí, myslím, že to nejde.Proto ani mě nepřísluší to jakkoliv komentovat, vlastně stejně ani nevím, jak, abych neublížila nebo se něčím nedotkla, jen cítím hroznou bolest a lítost, když něco takového čtu a taky hroznou bezmoc jako člověk, že s tím nedokážem nic dělat, a taky hrozný vztek, že ani ti nejmenší a jejich blízcí nejsou ušetřeni.Jestli jsem se Vás nějak dotkla, moc se omlouvám, ale právě proto, že jsem byla po přečtení článku plná emocí, reakce Janičky mě vyvedla z rovnováhy. Ale měla právo to napsat, stejně jako já jsem měla právo napsat, co si o tom myslím a tak dále.Ať si sem každý píše co chce, ale musíme být připraveni nést za to odpovědnost a být připraveni na jakékoliv reakce. Tak se za to na mě nezlobte, ale to byl můj názor.