Přidat názor k článku Jak adoptovat Tomáše VII. - INTERMEZZO

Mám úplně odlišnou zkušenost.
Když jsme doma (tedy u mých rodičů) oznamovali, že "máme holčičku"(rozuměj tomu po 10 měsících adopčního procesu nám sdělili, že mají pro nás 8 měsíční holčičku),a že je to napůl kubánka, maminka se trochu zarazila. Ptala se jestli je černá. No, popravdě, běloskvoucí miminko s blondvlásky to nebylo.tak jsem řekla: "Trochu". Maminka už nic neříkala, ale chtěla hočičku vidět. Po shlédnutí jsme dostala vynadáno, žře tohle dítě není ani snědé, natož černé.Barbarka byla nádherná holčička. Černé kudrliny a hnědé velké oči v kontrastui s růžovou a bílou vypadaly velmi působivě,až se za námi ohlíželi i cizí lidé.Když nám holčička povyrostla z černých kudrlin se staly hnědě vlasy a jediné co prozrazuje její cizí původ bylo záviděníhodné zhnědnutí během krátkého pobytu na sluníčku.
V jejích třech letech, nám nabídli, aby jsme se přijeli podívat na chlapce, který je taky na půl kubánec a nutně by potřeboval do rodiny. Když nám přinesli ten 3-mesíční neforemný balíček, tak se nám zatajil dech. Kluk byl jak z čokolády.Ale když strčil palec do pusy(stejně jako naše dcera) a na mojí otázku: "Půjdeš k nám bydlet?" odvětil chrčivé "ga,ga,gaj" bylo rozhodnuto.
Zbývalo to doma oznámit zybtku rodiny a nakoupit věcičky.
Doma jsem to oznámili a čekali nadšenou reakci jako před 2 roky. Ale to jsme se zmílili. Maminka nám vynadala, že jsem nezopdovědní, že 2 děti dnes jsou moc.Na to jsme argumentovala, že kde se najedí tři, čtvrtý hlady neumře a když bude nejhůř, tak k ní budeme chodit žebrat o polévku s bandaskou.-))
Samozřejmě jsem jí i řekli, že je chlapec rovněž na půl Kubánec.
Já poučena s předešlé reakce, jsem řekla:"Trochu.." Manžel dodal "Trochu víc."
babička i dědeček se do nás pořádně obuli. Argumenty, které padaly : Jsme z malého města,co tomu řeknou lidi.Budfe to chudák, budou se mu posmívat, bude neštastnej.
Na tohle mě napadla jediná moudrá odpověd:" Možná ano,ale má být neštěstnej v dětsáku a nebo doma u mámy a táty?"
Tím skončila naše polemika.Druhý den jsem jeli společně s maminkou pro malého do kojenáku.Když maminka malého poprvé viděla, spráskla ruce a řekla: "Bože, ten je ale černej."Ale hned toho mrnouska brala do náruče a šišlala mu se slzama v očích, jak mu přeje hodně štěstíčka v týhle prdlý rodině a že se má na co těšit.
Musela jsem ji obejmout.Je to moje nejlepší máma.
Dodnes ji obdivuji, když ona vyrostlá ve velmi snobských a maloměštáckých poměrech, jde s malým na koupališti za ruku.Ona jak ředitel vápenky a on jak eben.
A musím říct, že i já jsme zažívala z jeho barvou krušné hodinky. Když, co by batole seděl na kočárku.Každý se za námi obdivně ohlížel a jéééé černoušek, tak mi párkrát ujely nervy a i jsem slzičky uronila.Mamka do mě drcla a řekla:" Koukej se srovnat a vypnout hrdě bradu.Vezeš si mimino,co každý obdivuje. Jak pak chceš,aby byl hrdý na to co je a odkud pochází, když to sama neuneseš?"
Achjo, zase ta moje zlatá mamka.
Dnes je malému 7 let a je to bezvadnej bezproblémovej kluk.Za těch 7 let jsme se ještě nesetkali s negativní reakcí.Možná je to tím, že dáváme okatě najevo, že jsme hrdí na našeho černouška.Připojila bych fotky,ale neumím, takže kdyby jste mi někdo poradil jak, tak si ty naše čokoládky prohlídnete.