Jak adoptovat Tomáše VII. - INTERMEZZO

Když jsem se pustila do seriálu "jak jsme adoptovali", slibovala jsem pokračování každý týden. Přesto jsem se po šesti pokračováních odmlčela skoro na tři roky :o(

Vysvětlím proč, ovšem na úvod malá rekapitulace pro ty, co neví: coby bezdětný pár jsme v roce 1996 podali žádost o adopci a po čtyřech letech čekání uvízli v podivné přestřelce psychologů a úředníků. Nato nám došla trpělivost a dokázali jsme nemožné: na rozdíl od ostatních jsme si své dítě skutečně vybrali. Dozvěděli jsme se totiž, že v nedalekém kojeneckém ústavu je dítko, které:

1. je právně volné k adopci,
2. nikdo ze zainteresovaných úředníků, psychologů a organizací se příliš nesnažil najít mu náhradní rodinu,
3. protože ho v podstatě nikdo nechce,
4. a tak je na nejlepší cestě do dětského domova.

Iniciativně jsme se s ním seznámili, podali žádost, prokličkovali legislativou a stali se tátou a mámou ročního Tomáše, který se od svých vrstevníků lišil snad jen tím, že byl po biologických rodičích původem z Mongolska - a právě odtud plynul zoufalý nezájem ostatních. Jejich chyba. Nám z báječného miminka brzy vyrostl kluk jak buk, který nedávno oslavil čtvrté narozeniny. Dort byl vpravdě impozantní - posuďte sami :o)

Jako čerstvá adoptivní mamina, profesí novinářka, jsem samozřejmě záhy začala popisovat své barvité zkušenosti s adopčním řízením, ostatními žadateli, psychology, úředníky a dalšími lidmi, s nimiž jsme se během těch let setkávali, vedena upřímnou snahou prozradit těm, kteří na své vytoužené dítě teprve čekají, co je čeká a na co by se možná měli připravit. Tomáš byl skvělou inspirací: trpělivé, klidné a stále dobře naložené dítě nám ostatní rodiče mohli jen závidět. Dobře jedl, spal i rostl, ve čtrnácti měsících začal chodit (dvanáct kilo živé váhy potřebovalo svůj čas) a vcelku hbitě zapadl do naší rodinné smečky lidí a zvířat. Rána do vazu přišla nejen nečekaně, ale hlavně z míst, odkud jsem ji nečekala: od mých vlastních rodičů.

Jak vysvětlit něco, co se vzpírá veškerému chápání? Přijela jsem s Tomem (tehdy mu byl rok a půl a fous) na chalupu k rodičům s tím, že na venkově nám bude hej - na tři, možná čtyři týdny. Idyla skončila po třech dnech (!). Spouštěcím momentem byla naprostá pitomost, nicméně po ní následoval tříhodinový noční řev, kdy na mne otec s matkou vykřičeli veškerou svou nenávist a vztek, prošpikovaný vulgarismy nejhrubšího zrna.

Nedávno jsem komusi řekla, že můj vztah s rodiči připomíná trestní zákoník založený v den mého narození, do něhož s lety jen přibývaly další a další stránky. Ti dva (jinak lékařka a inženýr, tedy lidé vzdělaní, civilizovaní a kultivovaní) mi předvedli příšerné noční divadlo, jímž se můj trestní spis navždy uzavřel. Vedle perel typu "jseš úplně jiná než my" a že bych se měla učit děti vychovávat od své tehdy svobodné a bezdětné sestry, protože ta "na to vystudovala školu" (pedagogiku, jak jinak :o))) jsem se dozvěděla, že jsem například odjakživa byla černou ovcí rodiny. Tomáše jsem adoptovala jen proto, že jsem odjakživa byla exhibicionistka a tím, co jsem JIM udělala, jsem to jenom znovu potvrdila. Jsem idiot, ostatně stejně jako můj muž, který mě v té zhovadilosti podporoval. Jim dělám jenom ostudu, protože své dítě drze vodím po náměstí a ulicích malého městečka a všem na potkání vykládám, že je adoptovaný a navíc původem Mongol. Kdo je na to podle mého slepičího mozku zvědavý? (Dodnes každý, koho potkáme :o) Už nikdy, ječel otec, nechceme slyšet slovo adopce, kojeňák a Mongol! Ještě jednou o něm řekneš, že je adoptovaný a vyrazím tě z baráku! Ty to dítě nenávidíš! …a další a další šílenosti, které si už po třech letech nepamatuju. Bohužel nebo naštěstí?

Byla jsem zraněná, nevýslovně nešťastná a jako máma najednou znovu absolutně nejistá - opravdu jsem tak nemožná? Dělám to správně nebo ne? Ubližuju synovi nebo ne, když otevřeně mluvím o jeho původu a minulosti? Co dělám špatně? Co jsem svým rodičům udělala? Proč jim vadíme? Tisíce odpovědí - a všechny špatně. Jsem k ničemu.

Tři roky trvalo, než jsem se oklepala z nejhoršího. Otec a matka se chovají jako nasupená božstva, která nešetří urážkami a mluví se mnou jen v nezbytně nutných případech (…pochopitelně se snažím, aby jich bylo co nejméně…). S Tomem jednají sice mírně odtažitě, leč vlídně; jakmile jim však zmizí z očí, okamžitě na něj zapomenou. Jistě, mohla bych je omlouvat - stárnou a svůj život sešněrovali spoustou nesmyslných pravidel, v nichž se nikdo - občas včetně jich samotných - nevyzná, čili je velmi snadné je porušit (zejména když jsou vám dva, tři nebo čtyři roky; oni jsou samozřejmě neomylní, chybují zásadně jen ti druzí). Jenže proč bych to dělala - po tom všem? NIKDY jim neodpustím to, že nám zkazili první společné léto a že zaútočili v době, kdy je každá máma s mládětem hájená.

Nicméně celá tahle věc má happyend: mám báječného muže a báječného syna. Poděkovat bych měla i několika přítelkyním a zejména psycholožce, která mě z louže tahala zpátky pod okap :o) a která v závěru našich sezení prohodila, že ať už to dopadne jakkoliv, pro ni je z toho všeho nejcennější zjištění, že své dítě miluju.

Jako každý jiný rodič, chtělo by se říci - s výjimkou těch mých. Tím, že mě postavili před rozhodnutí "buď my - anebo tvoje dítě" prohráli na celé čáře.