podobná zkušenost

Milá Evo,
moc s tebou soucítím, prožila jsem něco podobného, se svojí mámou a jejím mužem už nemluvím ( a oni se mnou) víc jak dva roky, útok přišel, když bylo mému prvnímu synovi necelého půl roku, já byla vyjevená a ustrašená holka, co musela přerušit vysokou kvůli těhotenství a moc jsem potřebovala podporu, no nedostalo se mi jí. Teď mám dva kluky, úžasného muže, dodělávám poslední semestr a jsem si jistá, že přes všechny hrůzy, které jsem si s mámou kdy prožila (náš rozchod nebyl blesk z čistého nebe), mě neobyčejně posílily a postavily na vlastní nohy. To, co mám, jsem si vybudovala sama, nikoho jsem se o nic nemusela prosit a nikomu být vděčná, jenom lidem, kteří mě berou takovou, jaká jsem a kteří mě nechtějí měnit a odsuzovat. Moc ti držím palce a raduj se ze svého chlapečka, na tvém vztahu k němu záleží ze všeho nejvíc, nikdo nás nemůže přesvědčit (ani naše matky ne), že své děti milujeme špatným způsobem.
Klára