Vlastní a nevlastní

Milá Evo,
článek mě moc zaujal a připomněl mi občasné moje úvahy o dětech "vlastních" a "nevlastních" - teď bych se o ně chtěla podělit i s ostatními.
Žiju už deset let s partnerkou a skoro už před třemi lety se NÁM narodil Kryštof. Schválně píšu NÁM. Jeho početí teď není důležité (i když si naprosto uvědomuju, že jednou bude důležité pro něho) a my to zkrátka tak cítily, že je náš. Obě jsme se rozhodly, obě se těšily, pozorovaly, jak bříško roste, partnerka byla u porodu. Hodně jsme řešily, jak bude syn partnerku oslovovat. Nějak jsme cítily, že budeme dvě mámy, ale pořád jsme nebyly úplně na sto procent odhodlané... No, a když se malý narodil, druhý den přišla moje máma dohromady s partnerkou (Zdenou), vzala si Kryštofa do náruče. Zdena byla malinko rozpačitá a taky dojatá. Ukazuju na Zdenu mžourajícímu miminku a říkám: "Tak Kryštofe, tohle je tvoje druhá máma." A moje matka úsečně a stroze řekla: "No, to se bude muset ještě vyřešit!" Dodneška si neodpustím, že jsem zbaběle ustoupila rodině a nakonec jsme se shodly, že partnerce budeme říkat "teta". Sice jsme před společností více "maskované", ale je obě hodně cítíme, že to není vlastně pravda. Zranilo mě to od matky opravdu hodně, i když kdekdo by řekl, že je to detail - vždyť nás rodiče přijali s naší odlišností a podporují nás atd. Ale někdy může zranit jedna věta, nikoliv jen křik a hádky. A dodnes vlastně cítím (hlavně od mámy, což by mě nikdy předtím nenapadlo), že Zdenu vytěsňuje, obrací se skoro výhradně na mě jako na matku když si např. přijdeme Kryštofa vyzvednout z hlídání.
Zdena někdy smutně říká: "Ona má asi pocit, že mě máš proto, abych vás živila a pomáhala ti s domácností."
A s problémem vlastní/nevlastní se potýkáme neustále. Pořád se Zdeny někdo ptal, kdy tedy bude mít "vlastní". Nedávno u nás byla kamarádka a bavily jsme se o filmu Smradi, o tom, jak tam maminku dohánějí děti (adoptovaní - Romové) svým zlobením k šílenství a jak by občas člověk toho svého "smrada" také nejraději přizabil... A ona najednou říká: "No, navíc když ještě nebyli její..." Úplně ve mně zatrnulo. Vzdělaná, inteligentní, jinak citlivá - a tohle? Trochu jsme o tom diskutovaly a já jsem říkala: "To je, jako kdybys řekla, že Kryštof není Zdeny, že není její..." Vzala zpátečku, asi si to uvědomila, ale myslím, že to bylo jen ze slušnosti. Určitě si také myslí - no jistě, vždyť taky Kryštof její není!
A kdo je tedy vlastní dítě? Snad to, o které se staráme, dáváme mu svoji lásku, svůj čas, péči, trpělivost... A ono dává nám. Chápu, že prostě některé ženy nedokážou pochopit, že nebiologické mateřství může být rovnoprávné - vždyť já sama nevím, jak bych se cítila, Kryštof je moje biologické dítě. Ale nechápu, kde lidé berou jistotu a drzost hodnotit životy druhých.