nechápající rodiče

Milá Evo,
velice ráda jsem četla vaše příspěvky. Chci se s vámi podělit o podobnou zkušenost s "rodiči-matkou". V roce 2001 jsem porodila dceru, které jsem dala neobvyklé, ale velmi krásné (alespoň pro mě) jméno. V den narození dítěte jsme všechny obeslali sms-kami, kde jsme uvedli váhu, míru a jméno. Byla jsem šťastná, že mám krásnou zdravou holčičku a vše dopadlo dobře. No, a chvíli po té zazvonil telefon - samozřejmě jak jsem čekala byla to moje matka.Myslela jsem,že bude mít nějaké námitky, ale to co předvedla mě ochromilo a vypěstovalo vůči ní odstup. Do telefonu zazněly věty typu - že jsem jí zkazila celý život, nejsem normální,vždycky musím mít něco extra,co si chudák dítě počně a že je jí ze mě zle atd.- je to už 6 let, tak si to do detailu nepamatuji.Moje tehdejší reakce byla, že jsem ukončila hovor. Druhý den volala zase, a když jsem zase slyšela její hystericky plačtivý tón, tak jsem telefon opět položila.
Po dvou měsících - kdy jí už ze mě nebylo zle- přijeli se podívat na malou a mohla se rozplynout. Ale tu situaci a vyřčená slova jí nikdy nezapomenu. A myslím, že tehdy jsem si jí přestala vážit jako matky, ale jí je to zřejmě jedno- o citech hlavně těch druhých nikdy moc nepřemýšlela.
A proč sem píši? Přemýšlím o náhradní rodinné péči a největší obavu mám z matky- z těch jejích reakcí - ne že by to změnilo názor, ale podporu od ní nemůžu nikdy čekat, alespoň si to myslím.A také psycholožka se nás ptala, zda už jsme mluvili s rodinou. Jenže to já považuji za méně důležité - co na to naši rodičové.
Moc vám přeji krásně prožitý život a hodně radosti z dítěte.
Myslím, že nejdůlěžitější je to s kým člověk žije doma a ne to kdo si co něm myslí.
Romana