Dělají to naschvál anebo jsou opravdu tak pitomí?

Ten tajuplný dokument, jak nám bylo vysvětleno, je ryze orientační a nejde v něm o nic jiného, než že se pokoušíte specifikovat, jaké dítě byste vlastně chtěli - jestli kluka nebo holku, jak starého či starou, zda jste ochotní připustit nějaké tělesné či mentální postižení (lehké, střední, těžké - nehodící se škrtněte), zda chcete dítě pouze bílé či příbuzné rasy, případně exotické či cikáně... a tak dále.

Nutno říci, že jsme se chovali stejně jako 99 % ostatních žadatelů: chtěli jsme bílé zdravé dítě, kde by (alespoň na první pohled) nebylo patrné, že není naše. Lišili jsme se snad pouze v tom, že jsme si přáli syna. Abych byla zcela konkrétní: manžel chtěl syna, mně to bylo fuk. Po čase jsme se dozvěděli, že většina lidí sice taky tvrdí, že jim pohlaví dítěte je lhostejné, nicméně raději by holčičku, protože ty se líp vychovávají a jsou hodnější. Ne že bych jim chtěla brát iluze, ale coby někdejší roztomilá holčička si o tom myslím svoje; opravdu mi to bylo srdečně jedno.

Záležitost s dotazníkem jsme vždy brali jako první a nezbytný krok k budoucí ratolesti. Rovněž nám bylo jasné, že celá adopce je tak svízelný a zdlouhavý proces, že naše odpovědi nikdo nebude považovat za absolutně závazné. Možná poslouží jako jisté vodítko, vysvětlovali jsme přátelům, ale nikdo nám nezaručí, že svěřené dítko bude ve finále opravdu splňovat požadavky, které jsme uvedli tenkrát v srpnu 1996.

Právě tehdy se poprvé ukázalo, že příliš upřímnosti škodí. Našlo se několik lidí, kterým uvedený dotazník vrtal hlavou a vůbec se jim nelíbilo, že zatímco my si drze objednáváme dítě na zakázku, oni musí přijmout to, co se jim narodí. Na druhou stranu ovšem nemuseli před početím odevzdávat na úřad žádost a k ní další nezbytná potvrzení - namátkou uvedu posudek obvodního lékaře, potvrzení protialkoholické a protidrogové poradny, že nejsou vedeni v jejich evidenci či výpisy z trestního rejstříku. Je to hloupé, únavné, protivné a potupné, přičemž se chtě nechtě občas člověk přistihne při myšlence, proč proboha právě on musí podstupovat něco takového, ach jo. Nemyslím si, že je dobré přistupovat k adopci stylem "…všichni jsou blbci a chtějí po nás naprosté nesmysly…" Jistě, i mně něco takového napadlo, ale nahlas jsem to nikdy neřekla - možná proto, že to místo mne vyslovil obvoďák, když jsem si k němu šla pro zmíněné potvrzení. Moudrý starý pán prohodil, že o tom všem je lepší nepřemýšlet, že to je ta světská spravedlnost - a tak jsem ho poslechla a moc o tom nepřemýšlela.

Konečně se dostávám i k poněkud zvláštnímu titulku. K onomu ryze orientačnímu dotazníku jsme se totiž vraceli prakticky při všech jednáních s úředníky či psychology a pokaždé to probíhalo stejně. Tak vy byste si přáli holčičku, pravila paní doktorka, když si četla naše papíry. Ne, naopak, pravili jsme, my bychom rádi kluka. A chtěli byste několikadenní miminko, řekla paní doktorka. Kdepak, vrtěli jsme hlavou, naším snem je roční dítě… a tak pořád dokolečka. Tíž lidé se stále znovu ptali na tytéž věci, a tak jsme si začali klást otázku, zda zkouší naší trpělivost, paměť a nemají náhodou zpochybňování toho zatraceného dotazníku v popisu práce.

Protože nejsme jediní, kteří se s takovou praxí setkali, začali jsme časem uvažovat jinak: neujišťují se častým opakování stejných dotazů a předjímáním chybných odpovědí o tom, že pro nás adopce nebyla jen jedním z řady podivných nápadů? Byl dotazník opravdu takovou formalitou, jak se nás snažili přesvědčit?