Nový seriál: Jak adoptovat Tomáše

I když mě napadá, že výraz "zcela nový" není tak docela na místě - Tomovi bylo v té době třináct a půl měsíce, nicméně doma jsme ho měli přesně padesát dní - což není mnoho. Zkrátka jsme adoptovali batole.

Reakce někdejších spolužáků se daly předvídat, zvlášť když v naší bývalé třídě je Tomáš jedinou adoptovanou ratolestí: ajajaj, ach jo, ty chudinko. Ohradila jsem se, že ještě před několika měsíci, když už jsme na mimino čekali čtvrtý rok a pořád nic, pak bych si asi v cizí lítosti lebedila, ale teď už si jako chudinka nepřipadám. Navíc, povídám, ruku na srdce: všichni, jak tu sedíte, jste ve skutečnosti rádi, že se to stalo mně a ne vám. Čistě statisticky bylo-li nás ve třídě osmatřicet, byl by zázrak, kdybychom všichni mohli mít vlastní děti. A když se ohlídnu zpátky, adopci považuju za velmi zajímavou a nesmírně cennou životní zkušenost, takže jsem nakonec ráda, že se to stalo právě mně.

Rozuměli mi, ale nechápali. Ostatně ani se jim nedivím - během těch čtyř let čekání se člověk začne na řadu věcí dívat z trochu jiného úhlu. Já navíc zjistila, že jen těžko dokážu vysvětlit svůj přístup někomu, koho nikdy nic nenutilo uvažovat o adopci vážně, anebo ji bere jen jako zajímavé zpestření rodinného života s tím, že když na to přijde, může mít vlastní děti, případně je už má. O další nepochopení jsme se pak s manželem postarali sami, když jsme po čtyřech letech a třech týdnech čekání na bílé dítě evropské rasy najednou otočili o sto osmdesát stupňů a požádali o miminko, které není ani bílé, ani evropské. Tomáš je černovlasý kluk z Mongolska s pletí svých skvěle opálených a větrem ošlehaných předků.

A protože jsme při mnoha příležitostech zjistili, že jsme jedni z mála, kteří jsou ochotni mluvit o adopci naprosto otevřeně a nechceme kolem osvojeného dítěte dělat kdovíjaké tajnosti, včetně pálení či skrývání starých dokumentů a zatajování této skutečnosti před Tomášem, jeho vrstevníky i okolím, . proto také vznikl tenhle seriál.

Hlavní důvod? Snad jako každý člověk, který se živí psaním, tu a tam sním o tom, že napíšu knihu (…a samozřejmě půjde o knihu knih, samozřejmě to bude bestseller a samozřejmě po ní budou následovat stohy dalších…) Ne, tyhle nesmysly bych rychle opustila, spíš jsem chtěla říct, že právě adopce a všechno kolem se mi zdála být dobrým, zajímavým a nosným tématem. Jenže… od roku 1996, kdy jsme žádost o osvojení podávali, se dvakrát změnily příslušné zákony a s nimi se změnilo i mnohé z toho, co úředníci, psychologové a vůbec všichni lidé, s nimiž jsme se chtě nechtě museli setkat, považovali za stálé a téměř neměnné. Nemá smysl psát praktický průvodce osvojením, když i přes všechny zákony je nadále praxe jiná v Brně, jiná v Praze a jiná třeba v Českých Budějovicích, když se liší doby čekání, testy i zkušenosti jednotlivých adoptivních rodičů, když někde probíhají kontroly sociálních pracovnic v domácnosti jako příjemná návštěva a jinde jako vpád agresora spojený s výslechem a následným trestem. Takže jsem opustila vidinu bestselleru a vrhla se na seriál pro Rodinu. Třeba časem… kdoví.

Chcete-li ještě třetí důvod, pak prosím - chtěla bych dodat odvahu a zbavit pocitu nedostatečnosti všechny, kteří stejně jako my mají adoptivní syny a dcery, a přestože je milují a hýčkají jako v bavlnce, tak trochu se dál stydí za neschopnost mít vlastní děti. Vím, jaké to je - a právě proto o tom píšu.