Taky si myslím, že problém je spíš v toleranci a ohleduplnosti. Jsem nekuřák (když nepočítám sváteční kouření někdy v sedmnácti letech na diskotéce:o)) a moje nejlepší kamarádka je silná kuřačka. Nikdy jsme s tím neměly problém. Ona ví, že se u nás nekouří (teď navíc máme děti, tak je to jasné) a automaticky chodí kouřit na balkón. Když jsem u ní s dětmi, tak chodí kouřit taky ven. Pokud se sejdeme bez dětí, vždycky se zeptá, jestli mi to nevadí-nikdy mi nehulí pod nos nebo u stolu při jídle a zas tak často se nevidíme tak si myslím, že mě to nezabije:o).
Naopak můj táta běžně kouřil doma, když jsme byly se sestrou malé a pamatuju si na časté dohady s mámou, kdy on nechápal, proč by si nemohl zapálit v ložnici apod. Vždycky se cítil hrozně dotčený a omezovaný, když se někde nesmělo kouřit, bral to jako útok na svoji osobu.
Asi záleží na tom, s jakým typem kuřáka se setkáte.
E.
Předchozí