Mha přede mnou, mha za mnou aneb kouření

K napsání tohoto článku mě vyprovokoval článek o Tetě Tramtárii zde na Rodině. Původně jsem jen chtěla svůj příspěvek zařadit do diskuze, ale když už jsem psala několikátý odstavec a probojovávala jsem se ke své ústřední myšlence, zdálo se mi, že to stojí za samostatný článek.

Na rovinu píši, že jsem sama nikdy kuřákem nebyla, zkusila jsem to jen jednou v pubertálním věku, aby mi nic neušlo a u toho to končilo. Když se u mě v 15 letech objevilo chronické astma, mohla jsem tedy být jen ráda, že se nemusím nuceně zbavovat návyku. Nicméně jsem netušila, že teprve od té chvíle mi postupně bude čím dál víc vadit kouření kolem mě.

Nikdy jsem neměla ráda zakouřené prostředí a spíše jsem se mu vyhýbala, ale přišlo mi to jako „normální“. Naše rodina je nekuřácká, takže do opravdu zakouřeného prostředí jsem se dostávala jen zřídkakdy. Teprve s astmatem a urputným kašlem z kouře jsem si uvědomila, jak je celá kampaň proti kouření v naší republice zcela postavená na hlavu.

Pění se mi krev v žilách, když slýchávám politiky mluvit o výši nákladů spojených s výrobou plakátů a jiných tiskovin a předmětů zaměřených proti kuřáctví. Také varování na krabičkách cigaret, ona fádní věta „kouření způsobuje rakovinu“ mi přijde směšná. Snaha je to jistě záslužná, ale pokud zůstane jen u psaných slov, je dle mého názoru celé snažení na nic.

Abych nebyla tak kritická, samozřejmě se zastavuji u omezeních v restauracích, zákaz kouření v době hlavních jídel je jistě krokem kupředu. Nicméně poslední dobou nabývám dojem, že je to také krok poslední. Krom toho jsem se již několikrát setkala s tím, že se ani toto nedodržuje, případně si některá stravovací zařízení chápou dobu hlavních jídel velmi nezvykle.

Jen v minimálním počtu stravovacích zařízení mají nekuřácké oddělení skutečně ODDĚLENÉ tak, že tvoří samostatnou místnost. Nepovažuji totiž za nekuřácké oddělení pár vyhražených stolků vedle kuřáckých stolů v jedné společné místnosti. A ohánění se argumentem o výkonném odvětrávání - ruku na srdce - opravdu jste někdy zažili, že by v místnosti, kde kouří dejme tomu 6 lidí (klidně i méně) na relativně malém prostoru, nebyl kouř cítit?

Snažím se kuřáckému prostředí vyhýbat: nechodím dejme tomu do hospod IV. cenové kategorie, kde bývá nedýchatelno a mlhavo, netrávím večery s přáteli po barech, protože dokáži akceptovat, že pro někoho k večerní pohodičce u vína či piva cigareta prostě patří. Neříkám, že s tím souhlasím, ale považuji to za jejich soukromou věc. Když si někdo vedle mě zapálí na zastávce, nevraždím ho významně pohledem, jednoduše si poodejdu vedle.

Má tolerance ovšem bere značně za své, když si s přítelem vyrazíme na pěknou večeři, vybíráme restauraci též podle “zakouřeno/nezakouřeno“, posadíme se v části, kde skutečně nikdo nekouří. Už se nám kolikráte stalo, že ve chvílích, kdy nám donesli jídlo, kdy jsme mi jedli, dojedl někdo v okolí a místo salátu či dezertu si zapálil. Párkrát jsem se odhodlala tu osobu poprosit, zda by si mohla již další cigaretu nezapalovat a dostala jsem vynadáno, že je to můj problém.

Ano, je to můj problém! Ale není to má svobodná volba, jako je jejich volba si tu cigaretu zapálit! Nevidím důvod, proč si nechat likvidovat své zdraví od bezohledných kuřáků, kteří si neváhají připalovat jednu cigaretu za druhou, když já kousek od nich jím. A nemyslím si, že by to byl problém jen astmatiků, vím dobře, že je plno lidí, kterým kouření v jejich okolí vadí.

Možná je to jen můj názor, ale mám v sobě už od dětství také jistá kritéria příjemného stolování. Odmítám věřit tomu, že by ti lidé, co v restauracích kouří, měli tak silný návyk na cigarety, že by nemohli počkat až ven. Na druhou stranu to beru tak, že oni nejsou nuceni sníst si své jídlo a hned jít ven, aby si mohli zakouřit. Po dobrém jídle je zajisté příjemné chvilku posedět.

Jsem opravdu vděčná, když v nějaké restauraci objevím nekuřácké oddělení jako samostanou místnost, i když tato místnost často připomíná jen jakýsi nucený přívažek celé restaurace, vybavena bývá poznatelně méně stylově a člověk v ní musí tak oželit i tu nezaměnitelnou atmosféru - například v pizzeriích častý výhled k peci a na přípravu jídel. Kolikrát jsem tak seděla v takovém nekuřáckém oddělení a v duchu jsem si představovala, jak by se jeho interiér dal krásně oživit, nicméně pokaždé jsem skončila u svého „zaplaťbánbůh za tohle“.

A pak jsem se jednou na sebe za tuhle svou uťápnutost fakt naštvala a napadlo mě zcela jiné řešení: pokud se v naší společnosti skutečně tak důsledně bojuje proti kouření aktivnímu, co třeba též posílit boj proti kouření pasivnímu? A když se tak uvažovalo o různých podobách protikuřáckého zákona, mezi kterými byla i varianta o povinném nekuřáckém oddělení coby samostatné místnosti v každém stravovacím zařízení, což to trošku nevylepšit?

JSEM PRO ODDĚLENÉ MÍSTNOSTI PRO KUŘÁKY. Není snad v zájmu nás všech chránit zdraví své a svých dětí? Proč jsme my nuceni i jíst v kuřáckém prostředí? Pokud je kouření skutečně věcí osobní, která závisí na soukromém úsudku každého z nás, nebylo by jednodušší těm, kteří si kouření DOBROVOLNĚ zvolili, poskytnout oddělené prostory? Pokud na kuřácích skutečně závisí živnosti našich gastronomických zařízení, jistě by se taková zařízení postarala, aby ony kuřácké místnosti oddělené od samotného prostoru restaurací měly náležitou atmosféru. Koneckonců, kdo by nechtěl jíst v oddělené místnosti, mohl by snad bez cigarety chvilku vydržet v hlavní restaurační místnosti, kde se nekouří, nemyslíte?