Pohled z druhé strany

Tak jsem přemýšlela, čím to je, že poslední dobou pořád narážím na nářky a výtky určitých skupin obyvatelstva vůči skupinám jiným. Vegetariáni nadávají, že v běžných restauracích není dostatečná nabídka bezmasých jídel, nekuřáci nadávají, že se v hospodách kouří atd.
Problém je podle mého názoru v přístupu daných minorit, které se z nějakého důvodu domnívají, že mají jakási výsadní práva. Jistě - v rámci svého osobního života máte právo věřit v jakého Boha chcete, jíst co chcete, dívat se v TV na co chcete... ale v tržním prostředí, kde se logicky musí vycházet z preference majorit, to uskutečnit nelze. Většina lidí jí maso a tak majitelé restaurací nabízejí větší množství pokrmů masitých. Do hospod chodí většinou kuřáci, proto se tam kouří. Jen proto, že je nekouření zdravější nikdo o nebude chtít přicházet o kšeft. Navíc - to, že se během oběda v restauraci nekouří už je dneska běžné, kamkoli přijdu (vyjma opravdových pajzlů, kde je mlha jako nad rybníčkem Brčálník - hustá tak, že by se dala krájet, ale co by tam nekuřák, nebo nedej Bože matka s dítětem pohledávala?), tam na viditelném místě visí cedule a zákaz se DODRŽUJE. A to i v podnicích, které rozhodně nejsou "luxusky".
Myslím, že existuje jedno velice pohodlné řešení. S dítětem jsme celý den venku většinou v teplých obdobích roku, tak proč s ním nejít do zahradní restaurace? Zahrádku má každý druhý lokál! My to tak praktikovali celé léto. Když jsme se třeba chtěli vpodvečer sejít s kamarády, z nichž část kouří a část nekouří, dali jsme si sraz v zahradní restauraci a nemuseli tak nikoho ničím omezovat a ani my nebyli nikým omezováni. Představa matky, která vkročí do zahulené a zaplivané "čtyřky", že tamní lopaty v montérkách kvůli ní a dítěti přestanou kouřit je naivní. Taková hospoda prostě NENÍ určena pro matky s dítětem. Je to stejné, jako kdyby si účastník rockového festivalu stěžoval, že nehrajou žádnou dechovku, kterou má on osobně raději.
Ano, také by se mi líbily oddělené místnosti pro kuřáky. Ne všude to ovšem lze technicky realizovat. Navíc některá hygienická opatření jsou přinejmenším kontraproduktivní - kdo z vás si za poslední dobu koupil hygienicky balenou koblihu? Jsou docela hnusné, co? A navíc to stojí peníze investované do obalu... takže jsou kobližky dražší a musíte si je koupit po třech, protože balit je po jedné se výrobci nevyplácí.
Nevím, jak nazvat tu hysterii "proti něčemu/někomu". Sobectví? Mám já větší právo na vzduch než kuřák? Má větší právo automobilista než cyklista, protože má dražší vozidlo? Musím neustále hledat nějaké důvody, proč mne ten či onen člověk omezuje?
Chápu ty z vás, kterým třeba vadí kouření ve společných prostorách domu. Pokud je to dům s majitelem, domluvte se s ním - je-li v domě většina nekuřáků a sám majitel bude nekuřák, určitě kouření ve společných prostorách zakáže. Je-li dům bytového družstva, předneste svůj návrh na schůzi. Bude-li nespokojených většina, vyhrajete to. Nebude-li, musíte se podřídit. Takhle to prostě funguje a fungovat bude. Každý jsme nějakou skupinou omezovaný, ale každý musíme nejprve racionálně posoudit, zda jsou naše nároky oprávněné nebo jsme v dané chvíli v "opozici" a musíme se stáhnout... pochopitelně ještě můžete sousedy kuřáky fackovat. :o)
Už jsem tu někde psala, že mám mezi přáteli kuřáky i nekuřáky. Ani jeden nekuřák se necítí být omezován, když někde sedí s kuřáky. Příklad: scházíme se tři kamarádky v domě jedné z nich. Paní domu nekouří, my dvě ano. Paní domu má dvě děti, já jedno. Večer sedíme, žvaníme, popíjíme, a kouřit chodíme na balkon. Bez nějakých poznámek typu "teď probůh nesahej na dítě, když jsi sahala na cigáro", "jdi si vyvařit ruce a vyčistit zuby", "kouříte nám nad králíkárnou, chudáci králíci" atd. V rámci možností si prostě vycházíme vstříc. Ani jedna strana se necítí být omezována ani nikoho neomezuje.
Chápu, že někteří kuřáci jsou hulváti. Ale to jsou i někteří vegetariáni, evangelíci, cyklisti, homosexuálové...
Mám-li problém, měl bych se nejdřív zamyslet nad tím, jak ho mohu řešit a mohu-li ho vůbec řešit. Nemohu ale žít v domnění, že jako minorita mám jakákoli výsadní práva. Nemám. To, že vzájemně neumíme být tolerantnější je smutné, ale nevyřeší to ani vyhlášky, ani předpisy EU. A je přitom úplně jedno, jestli si v trafice kupujeme Sparty nebo Večerní Prahu.