Re: Pohled z druhé strany

Také se přikláním na stranu nekuřáků. Já i můj manžel jsme z rodin, kde jeden z rodičů kouří. Nikdy mi to nevadilo, vždycky byli a jsou tolerantní natolik, že nekouří v naší přítomnosti a ani v bytě si nezapálí. Já sama jsem kouření rovněž zkusila v 14, abych "o něco nepřišla", ale tím to skončilo. Byla bych ráda, kdyby to tak skončilo i u ostatních, přinejmenším u těch, kteří nedokáží být k nekuřákům ohledulní jako naši rodiče. Souhlasím s názorem, že nekouření je přirozené, kouření je svobodná volba. Proč já mám trpět tím, že mě někdo omezuje? Kouření je bohužel zlozvyk, kdy tím trpí i ostatní, nedobrovolně.
Dá se říct, že mám to štěstí, že mám kolem sebe 95% nekuřáků, v práce se nekouří. Pak mám bohužel smůlu, když stojím na zastávce a musím dýchat "zamořený" vzduch, protože ať se hnu kamkoliv, nepomůžu si. Mám smůlu, když chci vyzkoušet novou restauraci, málo kdy se mi podaří, že mají oddělenou místnost pro nekuřáky. Já si chci přeci ten večer užít, chci se dobře najíst, popít, ale nechci být nikým omezována a nechci přijít domů zasmraděná jak z nějaké "čtyřky". Naštěstí existuje pár osvědčených podniků, kde se mi tohle nestane. Ale znáte například nějaký bowling, kde se nekouří?A kouření v autobuse? je pravda, že se to u nás nesmí a nedělá, ale jak pak nazvat to, když si závislák, ještě předtím než vleze dou autobusu/tramvaje, naposledy pořádně potáhne a pak to všechno vypustí až v natřískaném autobuse?
Nechci házet všechny kuřáky do jednoho pytle, vím, že někteří jsou opravdu tolerantní, ale bohužel jich je opravdu málo. Necítím se jako žádná menšina, jen si myslím, že mám právo na to, žít svůj život bez omezení. A co si budeme povídat, nekuřák je ten, který se omezovat musí.