Přidat názor k článku I babičky tvoří Rodinu

Chtěla bych se podělit o svůj problém. Mám přeochotnou tchýni. Bohužel vztah mezi manželem a ní je na bodu mrazu, manželovi rodiče, do jeho necelých osmnácti, vedli psychologickou válku a manžel byl zván za soudce. Rozvedli se a manžel byl přisouzen otci, neb má tchýně neprojevila zájem. Až dva roky poté se jí zastesklo. Manžel si řekl dobrá zkusme to. Nejde to, má tchýně je permanentní stěžovatel a potřebuje k životu někoho komu by mohla lkát na rameni nad zpackaným životem, i to lze pokud ovšem nejste v jejích očích jedna z příčin, ona je pouze ta ubohá, a vy máte opačný názor. Uznejte, že v této situaci žádat o pomoc i jí přijmout, je přitažené za vlasy, protože jí nelze láskyplně oplatit, pouze hmotně, což není jaksi ono. A i kdyby, má tchýně nezná míru. Zde mluvím o pozornostech. Malý dárek rovná se hromada.
Toto je částečně doba minulá. Naše cesty se lehce oddělili, protože za hmotné dary nemůžeme nabídnout city, ty se koupit nedají a nebude pro ně místo dokud ona nepřevezme jakousi zodpovědnost za své konání v minulosti a nebo nepřestane minulost omílat. Přesto se stále snaží být "užitečná" a já musím říkat děkuji nechci a mít špatné svědomí.
Teď čekáme mimi a já nevím jak to udělat. Zatím jí pouze telefonuji, manžel se stáhl do ústraní, i když velmi jemně jí vysvětlil proč, ale zůstal nepochopen. A tchýně se hlásí opět nabídkou darů. Uf uf, život není jen peříčko. Myslím že ostřejší povahy by už dávno ztratily trpělivost, ale my víme, že ona je v podstatě sama a jednou může potřebovat ona nás a tak to nechci přestřihnout úplně, ale na druhou stranu si nedokážeme hrát na šťastnou rodinku, polykat její peprnosti a pak si odnést odměnu, která se nám třeba ani nehodí.
Děkuji za vaše ramena na pofňukání,
Katuka