Přidat názor k článku Dítě nežije náš život

Děkuji za vynikající článek na téma, o kterém už nějakou dobu přemýšlím, hlavně při pročítání příspěvků na Rodině. Jak se tu postupně rozběhla diskuze o LMD a rodiče popisovali různé příznaky a projevy této dysfunkce, nabyla jsem přesvědčení, že tím určitě trpí moje dcera - neklidná, nepořádná, nesoustředěná, roztěkaná, neposlušná, hrozně píše, porod byl těžký...Učitelky ji nesnášejí už od školky téměř bez vyjímky. Babička si na ni stěžuje. Sousedka ji hlídala jen jedinkrát, od té doby odmítá. A pak jsem se na stránkách Rodiny dočetla o biofeedbeku, který má úžasně pozitivní účinky na děti s LMD. Představovala jsem si, že z naší svérázné dcery se stane konečně roztomilá holčička, kterou jsem si vždycky přála mít - a nemám. Šla jsem tedy na neurologii, abych zjistila podrobnosti. A paní doktorka se mi vysmála. A řekla mi, že jestli chci, aby se učila se soustředit, ať s ní hraju karty. A jestli chci za něco utratit peníze, ať si koupíme zájezd a čtrnáct dní ať máme jen pro sebe. A ať jsem ráda, že je zdravá, chytrá a hezká. Bylo mi trochu hanba. Uvědomila jsem si, že jsem si opravdu přála, jak pan doktor hezky napsal, aby moje dítě někdo "vyléčil", aby nebylo tolik "dysfukční", aby ho měli všichni rádi. Bylo by to tak krásné! Ale je to nesmysl.
Tím samozřejmě nechci zlehčovat LMD ani posuzovat metody její léčby. Ale myslím si, že je to poněkud módní záležitost a rodičům, jejichž dítě je trochu jiné, je vnucována (i pedagogy a psychology) myšlenka, že by měli takové dítě "léčit", místo toho, aby se mu co nejvíc snažili porozumět a pomáhat. To je ale mnohdy hrozně těžké a únavné, věřte, vím to. Ale jinak to asi nepůjde.
Těším se na Vaše další názory.