Přidat názor k článku Jak zápasím s poporodní depresí

Poporodní deprese u mě začala už druhý den po porodu. Proudy slz, které nešly zastavit.Moc jsem se těšila na propuštění z porodnice. Doma moje malá holčička po každém kojení trpěla velkými bolestmi bříška a pravidelně večer proplakala čtyři hodiny. Novorozenecká kolika u ní trvala tři a půl měsíce. Nedokázala jsem jíjí pláč snést a děla všechno možné, aby se její bolesti zmírnily. Neustále sjem ji chovala, msírovala a utišovala.
V této době to začalo jít z kopce s mojí psychikou. Začala jsem věřit, že se o dcerku nedokážu postarat, proto neustále pláče. Manžel se vracel z práce večer a já byla na všechno sama. Cítila jsem se strašně osamělá, neschopná a unavená. Ale nedovolila jsem si odpočinek a ctěla všechno stihnot - pěči o dítě, denně uvařit, uklidit dům atd. . Po nějakém čase jsem byla na pokraji svých sil a začala přemýšlet o sebevraždě.Přišlel čas vánoc, manžel měl dovolenou a já se zhroutila . Strašně jsem plakala, a řekla mu o svých pocitech.Že nic nědělám dobře , nic nezvládám ,že můžu za pláč holčičky. Od toho dne nás manžel nenechal samotné. Byl s námi téměř dva měsíce doma. Zdálo se, že se všechno upraví, malé postupně přestala kolika a já se cítila lépe. Nebyla jsem u žádného lékaře a to byla veliká chyba. Manžel začal znovu chodit do práce a já se dostala do sttejného koloběhu jako předtím. Deprese na mě udeřila plnou silou, přidaly se halucinace . Věřila jsem že je holčička nemocná a chtěla sní jít mermomocí k lékaři. Vydala jsem se na cestu k lékaři a s holčičkou v náruči jsem bloudila .V hlavě jsem slyšela hlasy a chtěla před nimi holčičku uchránit . Manžel nás naštěstí našel a já se dostala do Dobřan.Pobyt v léčebně byl nejotřesnější zážitek v mém dosavadním životě.První den byl bez jakékoli péče a léků .Léky nasadili až druhý den. Měla jsem příšerný strach. Bolely mě prsa nalitá mlékem. Prosila jsem personál o nádobu na odstříkání mléka, abych ho mohla dát holčice, ale musela jsem odstříkat mléko na toaletě. To můj stav velmi zhoršilo.Převedli mě na uzavřené oddělení,svázali prsa a zavřeli do klece.Byla jsem naprosto zoufalá a narůstala ve mě panická hrůza, přidaly se nesnesitelné bolesti prsou. Druhý den za mnou přišel na návštěvu manžel a moje sestra. Když viděli v jakém jsem stavu , sehnali mi umístění na psychiatrickém oddělení nemocnice v Ostrově nad Ohří. Až tam mě lékaři informovali, co se se mnou vlastně děje a jaké budu užívat léky.Měsíc trvalo než jsem se dostala z nejhoršího, díky péči tamějších lékařů a personálu. Po návratu domů u nás téměř měsíc bydlela i moje maminka a pomáhala mi všechno znovu zvládnout.Léky užívám už dva a půl roku a asi jěště nějaký čas budu. Nejdůležitější je podpora rodiny a důvěra v lékaře psychiatra.Vše co mi připadalo černo černé,už znovu dostalo barvy a já se znovu dokážu těšit z toho, že jsem matkou.