Přidat názor k článku I babičky tvoří Rodinu

....a tou babičkou myslím svoji mamku. Ta by se kvůli holkám rozdala. Po narození Terezky jsem měla veliké zdravotní problémy, tlak mi klesl na 65/20, kolabovala jsem, takže jsem musela do nemocnice. Mléko se mi díky tomu tlaku ztratilo, takže jsem malou nemohla mít u sebe (prý jedině na dětském oddělení nemocnice, když nejsem kojící matka) a vlastně jsem ani nebyla schopná se o několikadenní miminko postarat, když jsem se nemohla ani zvednout. Mamka neváhala a o malou se první tři týdny života starala. Když se narodila Michalka měla jsem totálně nabouraný imunitní systém, takže jsem sice ještě kojila, ale šla jsem z nemoci do nemoci - a opět tu byla moje maminka, která se nestarala jenom, o teď už dvě holky, ale taky o manžela a mě. Opravdu nám moc pomohla - snažili jsme se jí svoje díky vyjádřit - ale moc o to nestála. Prostě jí to prý připadá přirozené.
No a máme samozřejmě taky manželovu maminku - ta, ačkoliv doma nic na práci nemá, nikdy se nenabídla, že by třeba vzala starší Terezku aspoň na procházku, nic. Ale když se sejde rodina, vypráví, jak holky miluje a bůhví co ještě - a to mě štve. Když už se nestará, co je s námi, ať se nepředvádí. Měli psa (nic proti pejskařům), v době, kdy Michalka byla hodně nemocná a nepřibírala a my se kvůli tomu trápili, jednou zavolali. Myslela jsem, že kvůli tomu, aby se poptali, jak se vnučce daří, ale omyl, zavolali jen proto, aby nám řekli, že jejich Britík je nemocný - já jsem v té době měla také angínu, ale na Míšu ani mě se nezeptali. Tak to už ne. To mě dorazilo. Taky mám ráda zvířata - ale stavět psa na úroveň dítěte, to může s prominutím tak leda primitiv. Možná to vypadá, že jsem tchýni nedala šanci, ale není to pravda. Snažila jsem si k ní najít cestu celých deset let, co manžela znám, marně. Až teď jsem to vzdala. Mě to nevadí, ani na ně nejsem naštvaná - je mi jich líto. Psa už nemají a žijí strašně smutný život dvou opuštěných lidí. A přitom pomoc by byla tak blízko.... stačí se dívat. Jenže to už od nich nečekám!