Přidat názor k článku Jaká já asi budu máma...

Souhlasím s tím, že "služebně" mladé matky se nevyhnou srovnávání, nakonec i doktorky to v nich podporujou. Já bych jenom vzpomněla na své dvě staré děti, kdy synek byl v devíti měsících typickej Messner, zatímco dcera běhala sotva ve dvou. Dneska jsem trpělivou výchovou docílila toho, že náš chlapeček bude snad maturovat(22 let), zatímco Dáda je objektivně úspěšná (nejen známky)
A pak jsem byla v porodnici s paní, která dávala k adopci čtvrtý dítě, vzhledem k tomu, že třetího měli s Downovým syndromem a ona věděla, že na další dítě už nemá prostor a čas(docela silnej příběh), no a tahle paní mi ve sprchách vyprávěla, jak je ten její Honzík šikovnej, protože už ve čtrnácti letech umí zhasnout světlo, byla naprosto v pohodě.

A ještě k integraci postiženejch, jak by si to Meluzína přála. Mám od svých dětí vypozorováno, že jejich kolektivy nikdy nešikanovaly vozíčkáře, slepce, či jinak nemocné děti.Pokud jsou u toho velké dětské oči, tak je každý rodič dost humánní a děti k tomu vede:). Zažila jsem ale bezprecedentní šikanu chlapečka, který byl mentálně postiženej a navíc ze sociálně slabé rodiny(chlastali, ale strašně). Zkrátka s ním si nikdo nesměl hrát, čímž ten hošík začal ty zdrhající kolegy pronásledovat s kameny v nápřahu a ..a nakonec jsem se synem také raději chodila jinam:(
Kdes lítala, Monty:)