Jaká já asi budu máma...

Je 28 let, jsem rok vdaná, po vysoké, zatím 5 let pracuji, bydlím na malém městě, kde si každý vidí do talíře.

Sami děti zatím nemáme, ale já je mám, obzvlášť ta malinkatá, strašně moc ráda a většinou jsem v porodnici mezi prvními gratulanty k narození ratolestí mých kamarádek či příbuzných.

Jsem velmi častá hlídací „teta“ mnoha prcků, i,když jen teta „adoptovaná“ (nejsme příbuzní).

Užívám si prozatím ten systém „půjčit a vrátit“ s velkou chutí a radostí, do nekonečna mě sice baví s dětmi blbnout, ale stejně tak mě baví moje práce, koníčky, přátelé.

Jedna věc mě ale poslední dobou zaráží až děsí, a tak bych chtěla znát váš názor, názor většinou už maminek či tatínků. Sama mám představy asi trochu zkreslené tím, že ještě máma nejsem.

V mém okolí pozoruji velmi často zvláštní zálibu matek – srovnávání dětí. Jenže ne takové to běžné, kdy mamky proberou ty svoje mateřské nebo dětské bolístky a problémy, aby si ulevily, uklidnily se, protože v tom nejsou samy, nebo načerpaly ze zkušeností ostatních. Ale bývám svědkem vysloveně zlých debat, kdy jedna máma doslova mučí tu druhou tím, co ta její Maruška už všechno umí, kdy ona už poprvé seděla, jaké umí básničky, v kolika jazycích počítat, jak už to v roce a půl „mastí na počítači“ - „a ten tvůj Pepča ne?!?!? Jak je možné, že on ještě neumí sedět?... Bože, ta výslovnost! Ten bude mít problémy ve škole. A ty ho neučíš německy do deseti? Ten je asi ve školce chudák, nic neumí... A on si hraje na písku, v parku? V městském parku ?!?!? On nemá vlastní pískoviště a bazén na zahrádce?? No, jo, vy máte jen panelák...“

Děti si mezi tím hrají V KLIDU A POHODĚ třeba v pokojíčku. Tu jeden druhému sebere hračku (klasika), malý Einstein se dá do ukrutného řevu a běží za mámou, ať zjedná nápravu. Máma ho polituje, popusinkuje a říká: „ Ale tak ho nech, to víš, Toník...“ (rozuměj: nemá značkové tepláky, neumí anglicky počítat do deseti, bydlí JEN v paneláku X ale zase se sám obleče a nemá problémy si hrát s cizími dětmi.)

No a když odejdou kamarádky z návštěvy naprosto zdeptané tím, že jejich dítě je neschopné, je „pozadu“, případně s nějakou vývojovou vadou a stejně bude mít všude velké problémy, začnou ony hrdé matky malých géniů na novo – „No vidělas, ty tepláky? OBYČEJNÉ tepláky? Vždyť to už se dávno nenosí... A ten Mireček, vysmrkat se sám neumí, ani svoje jméno ještě nenapíše, radši se s ním už nebudeme moc stýkat, náš Davídek má přece na víc, jen by ho brzdil!“

Nechci se rozepisovat dál, vím, že můj příspěvek není ničím světoborný, chci se jen zeptat, milé maminky, na váš názor.

Mně to z pozice „nematky“ nepřijde normální. Mámy si zbytečně rozrývají svá srdíčka a trápí se navzájem, až se z přátelství vyvine nenávist. Ale proč? Copak není jedno, od kdy chodí Filda na nočník? Jestli už Amálka byla v tom trojrozměrném kině? Jestli má Tonda tepláky modré nebo jánevímjaké? Copak by právě maminy neměly svým ratolestem už od útlého věku a adekvátní formou vštěpovat, že kvalita člověka je přece v něčem úplně jiném? A že když je tedy Mareček trošku pomalejší v oblékání, že mu třeba já můžu pomoct? Že když my máme ten príma bazén na zahradě, bylo by přece fajn, kdybych se tu nekoupal sám a mohl dovádět spolu s Jaruškou, která bydlí s tatínkem a maminkou vedle v ulici v paneláku?

Že Barborka, co k nám občas zajde na vozíčku, protože má nemocné nožičky, je moc šikovná holčička. „Já jí pomůžu do kopečka k vrátkům a ona by mě mohla naučit tu novou písničku o medvídkovi, co tak krásně umí zpívat!“

Jednou z těchto mamin je i moje velká kamarádka. Několikrát jsem se jí to snažila naznačit, ale vždycky jsem narazila na větu: „Počkej, jaká budeš jednou ty máma.“ Tak nevím...

Ale faktem je, že když časem se ten jejich přátelský kroužek zúžil, mamči, jejichž dítko ničím nevyniká, už se stýkají radši samy, jsou v pohodě, nikdo jim nedává brouka do halvy, nemusí jim být neopatrná slova dlouho líto, moje kamarádka se diví...

Poraďte mi, v současné době soudím a přiznávám, že takové jednání i odsuzuji, ale sama nevím, jaká já jednou budu máma, zatím tu zkušenost prostě nemám. Ale zdá se mi, že vím předem, že tohle se mi nelíbí a já to dělat nebudu. Vždyť tím tomu dítku přece nepomáhám, ale naopak – o ubližování těm ostatním ani nemluvě.