Přidat názor k článku Jsme mámy stejně jako vy…

Článek mě docela zaujal,jsem totiž v podobné situaci.Mám dva syny, ten starší,12 letý je těžce mentálně i tělesně postižený.Za ty roky jsem se setkala a setkávám se spoustou rodičů postižených děti, ať už ve stacionáři nebo v klubu.A podle mě záleží hodně na povaze člověka,jak dokáže komunikovat s okolím,než na tom,jestli a jak má postižené dítě.Znám rodiče,kteří jsou velmi společenští,společnost vyhledávají a nedělá jim problémy bavit se o postižení (a třeba i těžkém) svého dítěte, stejně jako rodiče,kteří se uzavřou a nechtějí mluvit o ničem s nikým.Sama bych asi nedokázala definovat,jak se ke mně mají lidé chovat,jak reagovat na dítě.Nejspíš bych řekla,že tak nějak normálně.Nevadí mi,když se někdo zeptá,pokud to není přílišné vyzvídání,až vyslýchání - i takoví lidé se najdou.Taky se přiznám,že ačkoliv o postižených a jejich nemocech vím už spoustu věcí, všechno ani zdaleka.Takže bych se možná taky podivovala pohybových schopnostem holčičky, bez zlého úmyslu nějak ublížit.Prostě si myslím,že okolí by se k postiženým a jejim rodinám mělo chovat úplně normálně a oni na oplátku by neměli za každou větou čekat nějakou narážku.
Přeju autorce článku hodně štěstí, spokojenosti a radosti z dětí.I ty postižené jsou naše sluníčka, která nám dělají radost.