Přidat názor k článku Jsme mámy stejně jako vy…

Tohle je, myslím velmi přesný postřeh. Nejde ovšem zase jen o "totalitu", ale o to, že ve všude v Evropě se někdy od 30.let dostaly do podvědomí a i do mnohých státních opatření státu eugenické teorie a jejich praktické uplatňování. Což vedlo na jedné straně k vytvoření vědecky vedených ústavů pro postižené, ale k tomu, že zmizeli z "normálního života".( Stalin napr. výstěhoval všechny inalidy z války z velkých měst, sterilizování postišených či socálně špatně zařaditelných ve Švýcarsku a i v Čechách a v Americe). Teprve někdy v 60. letech, někde i možná o trochu dřív se to začalo měnit. Nejdál jsou asi s integrací postižených asi v Anglii, Kanadě a USA.
Většina lidí jedná s postiženými dětmi zcela přirozeně, protože se s nimi relativně často setkává. V Německu a V Rakousku jsem zažila první učitelky "průkopnice", které měly invalidní děti ve své třídě také až koncem 80.let. U nás se teprve začíná. Takže to chce trochu času a bude to lepší. A taky pár takových článků jako je tenhle, pro ty "nejisté" s dobrými radami. Mně kdysi poradila 17 letá slepá dívka, že když ji chci nabídnout pomoc, nemám ji nejdřív rvát za ruku, ale promluvit na ni (nevidí mě se přibližovat a vyděsím ji, když na ni sáhnu)a zeptat se, zda pomoc chce. Věra S.