Asi budu působit šíleně, ale já taky patřím k těm, kteří nevědí jak se chovat. Je mi to sice líto, ale s tělesným postižením se dokážu vyrovnat, nicméně když potkáme někoho, ko je mentálně postižený, reaguji asi ukázkově špatně. Dcerám také nakazuji ať neukazují (nicméně souvisí to i s tím, že mi ukazování nepřipadá vhodně vůbec, protože tak dávám najevo, že se o někom bavím a on nemůže vědět, co si o něm vyprávíme. Tudíž když mi dcerka ukazuje holčičku, která má lízátko, vysvětlím jí úplně stejně, že nemá ukazovat, ale má to popsat.) Snažím se jim vysvětlit, že daný člověk je nemocný, ale protože o tom vím úplné prd, sama nemám představu o tom, jak se chovat. Upadám do rozpaků z otázek, které prostě jasně následují a které popisují dané postižení dětskýma očima, což pro mě vyslovené je velmi krutá realita, takže se kroutím....a prchám. Takto se chovám, přestože vím, že to správné není.....Co s tím? Vysvětlit si to dokážu, ale realita je jiná. Navíc asi kdybych si mohla vybrat, raději bych děti dávala do školky (např.) kde se s podobným problémem nesetkají, přesto, že je to učí ohleduplnosti, zodpovědnosti a umění orientovat se v podobných situacích. Patrně jsem pštros, ale byla jsem v tom vychovaná. Bojím se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Děti bych ráda vedla jinak, ale jak na to?
Z návodu jsem též moc moudrá nebyla, protože přesně buď se snažím být neviditelná, nebo velmi vstřícná...ale cítím, že to přeháním, srážím vlastní úžasné děti, vychvaluji kraviny, jen abych chválila....prostě příšerný.
Předchozí