Přidat názor k článku Jsme mámy stejně jako vy…

Mám devíti měsíčního syna, jsem šťastná a spokojená, (jediné okamžiky, které mi občas tuto pohodu ruší, jsou ty, během nichž si představím, "co všechno by se mohlo stát a o tohle štěstí mě připravit). Syn je zdravý, nicméně jsem se rozhodla přispět k diskuzi, protože mi přijde, že se netýká jen oslovování cizích maminek postižených dětí, ale o zapřádání hovorů s jinými maminkami obecně.
Tedy můj postoj: vůbec nestojím o to dávat se do řeči, někde v parku nebo na vycházce s jinou maminkou. Pokaždé když už mě někde náhodou nějaké jiná maminka osloví, jsem sice příjemná, respektive snažím se být příjemná, ale jakmile rozhovor skončí a maminka zmizí z dohledu, oddechnu si, jakože sláva, tak to by jsme měly. Přitom o dětech se bavím ráda, ale s ženami, s nimiž jsem si měla co říct i v době "před dítětem". Přijde mi absurdní seznamovat se s někým jen z pozice toho, že "já jsem/ona je/taky matka". Z jedné ze svých vyjížděk s kočárkem si pamatuji scénu, která mě nejdřív šokovala a potom poměrně rozčílila. V parku vybaveném novým pěkným dětským hřištěm, všude spoustu dětí, maminek, tatínků, místo jako stvořené pro hru a u lavičky stála paní snažící se narvat svoje dítě do sporťáku se syčivým výhružným i když docela hlasitým "Sedni si a seď, slyšíš neštvi mě, SEĎ!!" Chvilku jsem ji tak z povzdálí pozorovala, paní konečně narvala dítě do sporťáku a pak se usadila na lavičku, zapálila si a měla klid. Jak se říká "měla jsem sto chutí" jít paní něco říct, a možná kdybych to udělala, tak bych si to vyřešila a byl klid. Ale odpočívajících kouřících maminek bylo na okolních lavičkách povíce a já jsem se v duchu zbaběle vymluvila na svoje "slušný vychování" a jeho základ, nikomu se do ničeho ne...plést. No nicméně, z této a podobných následujících vycházek jsem získala dojem, že dětská hřiště jsou především místa odpočinku a relaxace maminek, že jde o to si pokecat, pochlubit se vybavením, dovednostmi, tedy udělat si tak trochu dobře, a že děti jsou za tímto účelem použity jako vhodná záminka.
Přestože můj postoj asi neodpovídá většinovému modelu chování, (podle názorů svých kamarádek vím, že ale také nebude zcela ojedinělý) předložila bych k uvážení následující.
Všechny ženy s miminkem nestojí o hovory o výživách, jednorázových plínkách, kočárku, sedačce a čajíčku, protože všechno to kolem jejich miminka jim přijde tak samozřejmé, že řešit to ještě s někým jiným, považují za ztrátu času. Mohou mít jiná témata, která chtějí řešit s jinými lidmi, než jsou náhodně potkané „takématky“ v parku. Proto, pokud potkáte někde v parku maminku, která sedí sama, mohu to být třeba zrovna já, a budu vám vděčná, když mě tam necháte v klidu sedět.